Rozkrádání za Klause: Po zpovědi expremiéra je tu ještě jedna věc...

Ekonomický expert, analytik a konzultant Petr Zahradník potvrzuje, že „čistá ideální cesta“ privatizace i vzhledem k nedostatku zkušeností a kapitálu neexistuje. Za klíčovou chybu však považuje, že nebyly včas privatizovány velké banky.

Nebyl jste překvapen otevřeností bývalého politika Jana Stráského, který stál několik let po boku Václava Klause, byť po více než dvaceti letech od začátků ekonomické transformace?

Pan Stráský už není angažován v politických aktivitách, může být upřímný a může objektivně popisovat realitu.

V rozhovoru někdejší vrcholný politik ODS říká, že „jednou z cest, jak nechat lidi zbohatnout, je nechat je krást. A cesty, jak lidi nechat zbohatnout, jsme hledali“. A vytvoření fondů, které podle něj pak někam utekly, bylo vedeno myšlenkou akumulovat kapitál do rukou několika lidí, aby si mohli „sáhnout“ na velké podniky. Co tomu říkáte?

Jsem si zcela jist, že to tak bylo. Pan Stráský má naprostou pravdu, když mluví o dilematu mezi rychlostí privatizace a právní perfektností privatizačního procesu. Souhlasím s tím, že existovaly omezené zdroje, kterými se dalo privatizovat. Úspory domácností byly malé, zájem zahraničního kapitálu v té době nebyl také silný. Tehdy nešlo jen o to, že politici nechtěli prodat zahraničnímu kapitálu všechno, ale zpočátku zahraniční kapitál neměl tak silný zájem. V letech 91-92 těsně po startu ekonomické reformy bylo Československo opravdu spojené s kvantem nejistot. Nebyla pravda, že by sem zahraniční kapitál proudil ohromnými toky v obrovských částkách. Vzhledem k tomu, že u nás bylo zestátněné úplně všechno, na rozdíl od Polska, Maďarska nebo NDR, kde běžně fungovali soukromí maloobchodníci, soukromé restaurace, soukromí poskytovatelé služeb, o to větší potřeba privatizace tu existovala.

Podle tvůrců ekonomické reformy bylo třetí privatizační cestou nechat banky půjčit úvěry, které se nesplatily. Kam to vedlo, si ale všichni pamatujeme – ke krachům menších bank a k obrovským ztrátám polostátních bankovních ústavů. Také si myslíte jako Jan Stráský, že to byla „vlastně jediná cesta, když krádeže nebudeme brát jako oficiální cestu“?

V tak zvané otázce bankovního socialismu už si tak jistý nejsem. Souhlasím s tezí, že jakýsi odklad privatizace bankovnictví sloužil jako nástroj, aby privatizační proces probíhal co možná nejhladčeji, aby banky, i za cenu, že by generovaly špatné úvěry, se na financování privatizačních aktivit podílely, ale na druhou stranu bankovní socialismus už byl v pozdějším období poloviny 90. let nebo druhé poloviny 90. let, a tam už došlo trochu k zaspání.

Souhlasím s tím, že tehdejší premiér Klaus asi nebyl dvakrát nakloněn nejen prodeji průmyslových firem zahraničním vlastníkům, ale o to menší důvěru měl vůči privatizaci bank. Na druhou stranu si stejně jako Jan Stráský uvědomuji, že tady nebyly subjekty, které měly generované jednotky miliard, aby si ty banky koupily. Ještě existovala varianta číslo dvě, kterou se vydalo Slovinsko, ale která také nepředstavuje v současné době pozitivní příklad. Tam konkurenční prostředí vytvořili tím, že otevřeli hranice, majetek zůstal relativně dlouhou dobu v nějaké státní nebo pseudostátní podobě, v případě Slovinska ještě hodně v družstevní formě vlastnictví, takže v národních rukou. Dlouhou dobu to vypadalo velmi příznivě a funkčně.

Fakt, že ve Slovinsku ještě před sedmi lety dvě tři banky i průmyslové podniky měly velmi významný podíl státu, nebránil tomu, že Slovinsko vstoupilo do Evropské unie. Zpočátku bylo dokonce považované za vzorného žáka mezi nováčky, ale v současné době se ukazuje, že to také úplně životaschopný scénář není. Zejména v současné době se ukazuje, jak tato prorostlost státního sektoru a soukromého byznysu generovala korupční potenciál a měla ne úplně chvályhodné a následováníhodné důsledky. Myslím, že recept na privatizaci majetku je v každé zemi úplně jiný. Já souhlasím s tezemi pana Stráského ohledně nevyhnutelnosti zvolit cestu, která se u nás zvolila. Když se kapitálu nedostávalo, a byl-li hlavní funkcí čas, tak nic jiného než tato cesta nezbyla.

Říkal jste, že při privatizaci bank došlo k zaspání. Myslíte si, že kdyby byly banky privatizovány dříve, nedošlo by k tak vysokým ztrátám – až 500 miliard korun, které museli zaplatit nakonec daňoví poplatníci?

Souhlasím s tím, že zapojit do privatizačního procesu banky byla cesta preferovaná, že byla na vládní úrovni považována za ideální a že to byla cesta cílená. Ale nesouhlasím s tím, že to byla cesta optimální. Naopak se domnívám, že kdyby došlo v té době k privatizaci bank, a zájem zahraničních vlastníků v té době už byl silný, byl by výsledek úplně stejný jako dnes, tedy že 98 procent majetku bank je ve vlastnictví zahraničních subjektů, ale cesta k tomu mohla být podstatně levnější a bankovní sektor mohl získat daleko větší důvěru, kterou si na začátku minulé dekády pak velmi obtížně a velmi nákladně získával. Tam bych si troufal s tehdejšími politiky nesouhlasit, i když to samozřejmě byla otázka pokusů a omylů.

Transformace ekonomiky je cesta, kde těžko můžete ověřit, do jaké míry by byly úspěšné ostatní varianty, protože se jednalo o tak zásadní kroky, že vyhodnotit zvolenou cestu vůči alternativám je i zpětně hodně těžké. Ale bankovní socialismus nás stál opravdu stovky miliard korun, daleko efektivnější cesta by byla privatizovat banky o čtyři pět let dřív. Bylo by to za daleko atraktivnější cenu a vyhnuli bychom se důsledkům, které nebyly vůbec kladné. Proto si myslím, že rudolfínský projev tehdejšího prezidenta Václava Havla koncem roku 1997 byl docela objektivním a autentickým zhodnocením bankovního socialismu. Nebýt toho, že se zvolila česká cesta vývoje bankovního sektoru, která byla tou nejslabší složkou ekonomické transformace v České republice, neměl by Václav Havel důvod k tak silné kritice. Ale myslím, že jeho kritika byla oprávněná a objektivní. Bohužel.

Myslíte si, že po čtyřiceti letech socialismu existovala nějaká ideální cesta ekonomické transformace, při které by k takovým přehmatům nemohlo docházet?

Čistá ideální cesta podle mého názoru, i vzhledem k existenci lidského materiálu, který tady byl, kdy nikdo neměl s něčím podobným zkušenosti, neexistuje. Variantou se zdála být alternativa, kterou prosazoval profesor Jan Švejnar, že v malé a střední ekonomice není tak důležité, co komu patří, ale je důležité, aby fungovalo konkurenční prostředí. Navrhoval otevřít hranice, umožnit fungování konkurence. To udělali Slovinci, pro které privatizace nebyla okamžitým cílem, ale dlouhodobým procesem, na rozdíl od nás, kde se ten čas považoval za velmi důležité kritérium pro privatizaci. A vidíme, že po 23 letech ty dvě zcela rozdílné metody vedou k přibližně obdobným výsledkům.

Třetí variantou je ještě Polsko, které může být považováno v dnešní době za jednoho z vítězů. Také úplně s privatizací nespěchalo, v některých strategických podnicích – hutích, dolech – stát pořád drží významné podíly. Variant opravdu bylo víc a pořád - i po 23 letech - je těžké určit, která z nich by byla vítězná. Ale každopádně my, Slovinsko i Polsko jsme zářnější příklady ekonomické transformace oproti Bulharsku nebo Rumunsku, kde 90. léta byla zcela promarněna, kdy v nějakých velmi neproduktivních disputacích se odložila všechna zásadní rozhodnutí ohledně transformace. Privatizace tam začala až deset let po nás a ztratili čas. To byla také varianta, zaplaťpámbu se nás tato varianta až tak nedotkla.

Když dnes vidíme všechny ty chyby a díry v zákonech, které mnozí využili k rozkrádání, podvodům, tunelování, bylo to podle vás zaviněno jen nezkušeností, nebo tam mohl být i úmysl?

Je těžké posuzovat, jestli byl úmysl nebo nezkušenost to, že investiční privatizační fondy byly tak měkce regulované, že správci majetku, který patřil někomu jinému, se k němu chovali jako k majetku vlastnímu a nakládali s ním bez vědomí majitelů, kterým měli jen poskytovat služby. Samozřejmě že z dnešního pohledu se to zdá absurdní, je to zpronevěra. Tehdy ani orgány činné v trestním řízení a dokonce ani justice tyto činy nevnímaly jako nějaký závažný kriminální delikt. I kdyby to tak vnímaly, neměly lidské vybavení k tomu, aby to identifikovali. Něco jiného by bylo, kdybychom před dvaceti lety měli zkušenosti, které máme teď. Ale kompetenci tady mělo velice málo lidí a navíc se vždycky asi nedali na tu správnou stranu. Takže byl bych realista a k přílišné kritice bych se neuchyloval, protože si sám vybavuji, jak jsem v té době jako mladý ekonom realitu vnímal a neviděl jsem v tom něco až tak strašně závadného, byť se to pak jako závadné ukázalo.

Ale neměly tyto problémy spojené s privatizací vliv na morální devastaci společnosti, na nedůvěru k podnikatelům a podnikání vůbec?

Asi ano, minimálně v onom vnímání. Ale 90. léta přece nejsou počátkem, musíme jít o čtyřicet let zpátky. Kdyby nebylo hned po skončení války znárodňování, kdyby nedocházelo k pozemkovým reformám, měnové reformě, masivnímu znárodnění úplně všeho, což lze směle označit nejméně za krádež století, tak ty nápravy o čtyřicet let později by vůbec nebyly zapotřebí. Pak bychom žili v takových podmínkách, kdy by se za masovou privatizaci považovala privatizace padesáti podniků, jako v 80. letech v Anglii, a ne pěti tisíc jako u nás. Je tedy otázka, kde byl onen počátek, jestli 90. leta nebyla jen neumělá, nezkušená a nevyzrálá snaha dát naopak do pořádku situaci z roku 1948.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.