Je konec roku 2014. Koho chcete za prezidenta v roce 2018, kdy bude příští volba hlavy státu?Anketa
Jak ParlamentnímListům.cz přiznal, kniha, ve které vzpomíná a popisuje své zážitky se současným prezidentem Milošem Zemanem, ale i z raného období krátce po sametové revoluci, už už prý málem přišla na trh ve dnech kolem 17. listopadu. Tedy ve dnech, kdy se Zemanovi příliš s přízní u všech voličů nedařilo – navíc – kdy ne každý byl ochotný přijmout i pohled na události roku 1989 i z jiných úhlů, než se již mnohdy až v zaběhnutých frázích proklamuje. „Jsem nakonec tedy rád, že byl termín dokončení knihy a její distribuce do knihkupectví posunut. Snad už ty emoce, které se rozhořely, trochu vychladly,“ řekl Šlouf redakci. S jeho svolením proto ParlamentníListy.cz vybírají jako ochutnávku určité pasáže z jeho knihy (vydalo nakladatelství Bondy). Jisté je, že Miroslav Šlouf v této knize předkládá jakési komplexní ohlédnutí za dobou dlouhou minimálně 25 let.
„Bez nejmenší falešné skromnosti říkám, že jsem sociální demokracii dopomohl k obrovskému úspěchu. Levici jsem poté pomohl, když jsem jí vytáhl člověka až na Hrad. Vždy mi však bylo záhadou, že ať jsem dělal cokoli dobrého, ať jakýkoli kolektiv díky mé pomoci nebo radám zaznamenal jakýkoli úspěch, vždy se neomylně našla skupina lidí, která zakrátko po úspěchu vystoupila proti mně a dělala vše proto, aby se mě zbavila,“ podotýká Šlouf. A připomíná konkrétní mezníky v jeho životě.
„Tak mě chtěli vyloučit ze mou práci z ČSSD, odkud jsem raději odešel sám. Poté se to opakovalo i ze Strany práv občanů - zemanovci, kterou jsem vymyslel, založil a dostal do vysoké politiky,“ popsal.
Komu není rady, tomu není vzájemné hospodářské pomoci
Co říkáte na zpravodajství ČT? Anketa
Jak přiznal, opakovaně se ho novináři prý vždy ptali, co ho vlastně přitahovalo a přitahuje na politice. „Odbýval jsem je většinou nějakými frázemi a až donedávna se mi nechtělo o tom přemýšlet. Pravdou je, že mě politika zajímala již od mládí, proto jsem to neřešil. Až v poslední době, kdy začaly přicházet od lékařů varovné signály, že moje – vždy pevné – zdraví nemusí být pevné navždy, a zvláště po onkologickém nálezu, který mi poněkud změnil život, jsem se touto otázkou začal zabývat,“ odkryl i soukromou, citlivou záležitost Miroslav Šlouf ve vysvětlení toho, proč nakonec kniha vznikla.
První setkání se Zemanem
S Milošem Zemanem se prý poprvé setkal v době, kdy se řešil název naší republiky, tedy hned na začátku 90. let. „Byly to vzrušené doby pár týdnů po revoluci, kdy si někteří borci, snažící se ze všech sil o rozložení státu, mysleli, že se jim to podaří skrz název republiky. Od začátku totiž bylo zřejmé, že řada velmi vlivných slovenských politiků je pevně rozhodnuta stát rozdělit. A jen úplní blázni to zarputile odmítali vidět,“ konstatuje Šlouf.
Jak dodává, podle něj možná nejvýraznější negativní roli v rozštěpení státu přitom sehrál Václav Havel. „Ale ne jako sjednotitel, jak je oficiálně prezentován, ale naopak jako člověk, který měl na rozdělení země naprosto zásadní podíl. Havel totiž v soužití Čechů a Slováků nadělal strašnou paseku, když zlikvidoval zbrojní průmysl na Slovensku. A zbytečně. Na základě jeho iniciativy byly zničeny celé fabriky, o práci přišly obrovské spousty lidí a pro ně to byla hrozná rána. Havel byl tehdy přitom symbolem jednotného Československa, jenže lidé se proti němu začali na Slovensku obracet. Tím se obraceli i proti jednotě Čechů a Slováků. Jsem proto vážně zvědav, jak toto jednou zhodnotí historikové, až přejdou všechny někdejší emoce a osobní sympatie i antipatie k jednotlivým aktérům. Málokdo dnes například ví, že jakkoli Havel byl na veřejnosti zásadně proti, tak když nemluvil do kamery, již zdaleka nebyl tak rezolutní ve svém názoru. Ve skutečnosti proti rozdělení státu nebyl, šlo mu ale hlavně o to, aby to proběhlo v klidu a vzorně,“ vzpomíná Miroslav Šlouf.
Přiznává navíc, že je pevně přesvědčen o tom, že v tehdejších veřejných výrocích na řadu témat brzy začala hrát stále větší roli Havlova antipatie k Václavu Klausovi.
Psali jsme:
„Tehdy totiž Havel začal říkat hodně věcí, které si třeba ani tak zcela nemyslel, ale předkládal je tak proto, že je říkal zcela opačně než Václav Klaus. Někdy bylo jeho vymezování vůči Klausovi až směšné. Kdyby mu tehdy všichni novináři nepodkuřovali, rozcupovali by ho na kousky. Například dnes by mu něco takového absolutně neprošlo. Jenže tehdy byl Havel v médiích absolutně nekritizovatelný, proto si toho raději nikdo nevšímal,“ poznamenává v jedné z kapitol knihy Jak se dobývá hrad a jiné taje politiky Miroslav Šlouf.
Miloš Zeman a jeho špatné vlastnosti
Šlouf, jako člověk, který se pohyboval léta v těsné blízkosti Miloše Zemana, moc dobře zná i jeho slabé stránky. I když poměrně vlídně, přesto i o nich se v knize rozepisuje. Možná i proto, že se prý zhoršují.
„Jednání Miloše Zemana postupem času bohužel stále více určují tři jeho pozoruhodně špatné vlastnosti. Dřív je měl většinou pod kontrolou, ale v posledních letech se jakoby utrhly ze řetězu, což způsobuje rychlou degeneraci jeho osobnosti. Tyto vlastnosti mu také způsobily většinu problémů v celé jeho dosavadní kariéře,“ konstatuje Šlouf. A vlastnosti konkretizuje.
Psali jsme:
Jednak je to prý nevypočitatelná náladovost. „Ta se postupem času stále zhoršuje. Zeman tak dokáže změnit náladu neuvěřitelně rychle a kvůli stále banálnějším pohnutkám. Dále je to pak urputná zatvrzelost, se kterou lpí na některých omylech, a to dokonce i poté, když se přesvědčí, že to omyly jsou. Před lety, ještě jako předseda sněmovny nebo premiér, byl schopen uznat, když se zmýlil. Nedělal to samozřejmě rád a rozhodně ne veřejně, ale uměl to. Pak ho však tato schopnost začala opouštět, až ho opustila prakticky úplně. A poslední z těch sebezničujících vlastností je velmi nízká, prakticky nulová, sociální inteligence. Ano, je to pozoruhodná vlastnost právě u nejúspěšnějšího novodobého sociálního demokrata. A zhoršuje se s věkem. Kdykoli byly tyto vlastnosti utlumeny a drženy na uzdě, byl to spolupracovník k nezaplacení. Inteligentní, bystrý, sice vždy náročný, ale velmi dobrý šéf. A kdysi navíc i chlap s velkým srdcem, který dokázal své spolupracovníky ocenit. Znovu připomínám, že to platilo většinou, kromě chvil, kdy v něm převládly ty tři zmíněné špatné vlastnosti. Jsem přesvědčen, že tyto vlastnosti se v něm začaly asi více projevovat až po kruté zradě, kdy ho nehorázně podrazili vlastní lidé. Navíc lidé, kterým on dopomohl na místa, kde právě byli…“ vysvětluje Šlouf. Ovšem, kdo by se domníval, že celá kniha se točí jen kolem současného prezidenta, měl by být vyveden z omylu – i když samozřejmě lze najít například kapitoly a příběhy o autobusu Zemák – Šlouf popisuje také svůj život před revolucí i po ní. Zajímavé jsou i jeho pohledy na některé oblasti – třeba sociální sféry.
Změna visela ve vzduchu
„Věděl jsem dobře, že se situace změní. Od druhé poloviny osmdesátých let to bylo už jasné a na konci osmdesátých let, v letech 1988 a 1989 to věděli všichni, kdo měli byť jen nejzákladnější informace. Zvláště poté, co se odehrálo v Polsku, Maďarsku a pak i v NDR. Čekal jsem změnu každým dnem už od Palachova týdne, protože po něm nebylo pochyb, že je změna už jen otázkou času. A to velmi krátkého. My, řadoví funkcionáři, jsme změny vítali. Starali jsme se o to, aby probíhaly a pokračovaly. Staří funkcionáři přitom byli zalezlí a většinou nic nedělali,“ vrací se ve vzpomínkách k době před 25 lety Šlouf a člověk, o kterém se říká, že je politickým lobbistou.
Psali jsme:
Připomněl, že i v Sovětském svazu se přestavbou neboli perestrojkou principy změn hrnuly poměrně razantně. „Musím říct, že jsme dosud nedokázali docenit Gorbačova v tom smyslu, že dokázal prohrát třetí světovou válku bez války. Proto mě ta změna sama neznepokojovala. Měl jsem obavy spíše z průvodních jevů, které se objevily třeba v listopadu a prosinci 1989. Praha totiž přestala být někým řízena, a to mohlo mít velice neblahé důsledky. Na některých místech přestaly fungovat služby, přestával se péct chleba, vázl rozvoz do obchodů. Samotný Národní výbor hlavního města Prahy přestával úplně fungovat, takže jsme to za něj museli převzít v obvodech. Byly to krajně hektické doby…“ popsal Šlouf. Nutno dodat, že v knize popisuje i celu řadu dalších detailů tehdejších dnů tak, jak je on sám prožíval. I přesto však tehdejší režim šmahem neodsuzuje a vyzývá ke snaze o objektivní posouzení i ostatní. Například – aby ne všichni brali jako fakt, že nebylo možné studovat. Srovnává to i se současností, ve které de facto též nemůže každý, kdo by chtěl, i když z jiných důvodů, na vysokou školu nastoupit.
Zakázaná studia dnes a v minulosti? Kdybyste věděli, kolika lidem podepsal přihlášku Šlouf…
Miroslav Šlouf si všímá toho, že se skutečně hodně napsalo o tom, že dětem některých odpůrců režimu bylo dříve zapovězeno vzdělání. Podle něj to je však mírně zavádějící fakt. „Musí se totiž dodat, že se to většinou stávalo především v revolučních počátcích režimu, v jeho vypjatých okamžicích. Po uklidnění již byla situace jiná. Například v Praze byl systém nastaven tak, že když jsme dva, tři funkcionáři na obvodním či okresním výboru podepsali doporučení pro takové dítě, bylo to zohledněno. Neříkám, že se to doporučení dostalo úplně všem, ale myslím si, že kdybych dnes vyzval, aby se poctivě přihlásili všichni, komu Šlouf podepsal přihlášku na studia, nebylo by jich právě málo. Kdokoli chce vidět pravdu, nemusí tedy dlouho bádat. Je přece notoricky známo, že dokonce i děti disidentů – jako třeba Jiří Dienstbier nebo Václav Benda, ale i mnoho dalších, byť méně známých - byly přijaty na vysoké školy – a to i na ty nejprestižnější. Řada z nich byla poté, v listopadu 1989 předními revolucionáři. Ale nehodlám předstírat, že to bylo úplně dobré. V tomto ohledu to byl špatný systém. Dnes je to však zase otázka peněz. Studia jsou stále dražší a roste počet rodičů, kteří si nemohou dovolit nechat své děti studovat. Není to levný špás, a tak ten, kdo by studovat chtěl, ale nemá dostatečné finanční prostředky, dnes nemůže spoléhat už ani na to, že by mu mohly pomoci nějaké podpisy funkcionářů,“ uvádí Šlouf.
Psali jsme:
Navíc zdůrazňuje i to, že si nemyslí ani to, že by dnes byly vysoké školy bezpodmínečně ideologicky lhostejné. „Mám dojem, že některé děti vysokých politických funkcionářů – například dělnických stran – by se dnes nedostaly úplně bez výjimky na každou vysokou školu, na kterou by chtěly jít… Každý dnes ví, co dělají jeho rodiče, takže jsem přesvědčen, že při přijímání na vysokou školu se i na to občas koukne a minimálně ve sporných případech, nebo když je poptávka vyšší než nabídka volných míst, někde se na to bere zřetel. Nemyslím si proto, že by se třeba v tomto ohledu doba nějak zásadně lišila od minulosti,“ domnívá se Šlouf.
Lidé ocenili sociální jistoty, až když o ně přišli
Konstatuje mimo jiné také to, že o jeho minulosti před rokem 1989 byla napsána v médiích spousta nesmyslů. I proto se pokouší některé vysvětlit, byť si je vědomý toho, že ne všichni budou ochotni jeho vysvětlení chápat a přijmout ho. V knize je hned několik kapitol, v nichž Šlouf osvětluje to, co mu je vyčítáno, či co mu je podsouváno. Vysvětluje i možné důvody pnutí a antipatií Miloše Zemana k novinářům. Mimo jiné dál vysvětluje i to, proč neodsuzuje šmahem kompletně minulý režim.
„Minulý režim byl vyhraněný. Jenže málo lidí si už uvědomuje, že existoval též ve vyhraněné době. Dokonce v ostře politicky vyhraněné době. Dva nepřátelské tábory soupeřily o nějaké ideály a nakonec jeden z těch táborů prohrál. Dnes se ukazuje, že prohrál zejména ekonomicky, ale že jinak – v ostatních oblastech – prohrát nemusel a neměl. Nemíním v žádném případě obhajovat zlé věci, které se staly. Jakékoli hodnocení režimů – ať už minulého nebo současného – by se ale mělo dělat komplexně. Nikoli jen účelově vytrhávat jednotlivosti, které se hodí, a záměrně opomíjet fakta, jež by mohla usvědčit z omylu nebo přinejmenším z nedůsledného analytického přístupu. To, jestli se zločiny a omyly, kterých se minulý režim dopustil, stát nutně musely, bych přenechal s dovolením erudovaným historikům. Ti to ale správně a objektivně dokážou zhodnotit až za několik desítek let – když už nebudou vnímání historie ovlivňovat historici s přímou osobní angažovaností."
Psali jsme:
autor: Alena Hechtová
