V pořadu, který moderoval publicista Vladimír Kučera, vystoupil historik ze Slezské univerzity v Opavě Zdeněk Jirásek, Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny a Jan Kuklík z Právnické fakulty Univerzity Karlovy.
Takzvaný zlatý poklad republiky se začal dávat dohromady počátkem roku 1919 vyhlášením národní sbírky, neboť nově vzniklé Československo chtělo mít svoji měnu postavenou na zlatém základu. Celonárodní sbírka měla prý sice spíše psychologický efekt, protože výsledkem nebylo shromáždění nijak závratného množství zlata, ale upevnilo to vztah obyvatelstva k nově vzniklému národnímu státu.
K tomu právník Jan Kuklík dodal, že Československo nejenže nic nepřevzalo z rakousko-uherského pokladu, ale naopak muselo převzít část jeho dluhu. Zdeněk Jirásek k tomu navíc upozornil, že v rakouské státní bance na sklonku první světové války takřka žádné zlato nebylo.
Československo platilo Německu za to, že mu „darovalo“ Sudety
„Vedle toho se Československá republika podílela i na rakouských reparacích, byť jsme byli de facto na vítězné straně,“ uvedl v pořadu ČT Vít Smetana. Prý to byla jakási platba za osvobození.
Množství československého zlatého pokladu od roku 1918 rostlo až do konce třicátých let, kdy dosáhlo zhruba devadesáti pěti tun. „Vzhledem ke zhoršování situace na konci třicátých let se vláda rozhodla většinu, asi pětaosmdesát tun, deponovat v zahraničí. Největší část zlata byla uložena v Bank of England, dohromady téměř pětapadesát tun,“ vysvětloval dále historik.
„Přelomem v historii československého měnového zlata byla Mnichovská dohoda. Tlak hlavně ze strany Německa se ukázal být fatální a dokonce i za ten Mnichov jsme museli zaplatit,“ šokoval historik Jan Kuklík s doplněním, že za odstoupení Sudet naše republika zaplatila Německu ještě před vznikem Protektorátu.
Hitlerovské Německo prý jako zdůvodnění naší platby za to, že jsme se vzdali našeho pohraničí, uvádělo, že se sudetským územím má také nárok na adekvátní díl československého národního bohatství, což ještě před 15. březnem 1939 znamenalo patnáct tun zlatého pokladu a dále například část železničního vozového parku.
Krádež zbytku zlata – druhý Mnichov
„Ještě během prvního dne nacistické okupace dorazila německá delegace i do Národní banky československé, kde na jejího ředitele tlačili, aby československé zlato deponované v zahraničí, především ve Velké Británii, přikázal převést do Říšské banky v Německu,“ osvětloval situaci Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny. Tento požadavek byl ale odmítnut, protože britský ministr financí pohotově vydal příkazy, které veškerá československá aktiva uložená v Bank of England blokovaly.
Problém ale nastal se zlatem, které bylo deponované v jiných bankách, jež vyhověly německým požadavkům, zlato vydaly a účet našeho státu byl sedm dní po okupaci zcela prázdný. V květnu 1939 pak v Británii vypukl velký skandál, protože tomu tamní vláda nedokázala včas zabránit a byla o tom informována až ex post. Winston Churchill to označil za druhý Mnichov.
Část zlatého pokladu, která zůstala prozatím zachována v britské centrální bance, pak podle historika Kuklíka měla naprosto zásadní význam v okamžiku, kdy československá exilová vláda v čele s Benešem žádala britskou vládu o půjčku 7,5 milionu liber na fungování a přípravy vedoucí k osvobození našeho státu. Naše zlato tak Britům sloužilo jako garance poválečného splacení. Benešova exilová vláda pak ještě dvakrát žádala o půjčku zhruba pět milionů liber.
Část našeho zlata Britové prodali v Kanadě
Československé zlato v Británii, sloužící jako garance splacení úvěrů, bylo v roce 1940 ze strachu z invaze na britské ostrovy odvezeno do Kanady, kde bylo o rok později prodáno a výdělek z něho prý použit na spojenecké válečné úsilí.
Moderátor pořadu Vladimír Kučera však debatující historiky upozornil na častý názor, že Čechoslováci si tímto způsobem fakticky museli zaplatit za to, že mohli bojovat po boku spojenců a účastnit se dokonce i Bitvy o Británii. Tomu dal zapravdu Jan Kuklík z Právnické fakulty UK, avšak podle něho je nutné přihlédnout k tomu, že osvobození země je spojeno s nemalými náklady a československá exilová vláda musela dát najevo, že o to skutečně stojí.
Všichni tři diskutující historici se tak shodli, že za svobodu je třeba něco obětovat, v tomto případě i zaplatit. Horší osud ovšem stihl část našeho měnového zlata, jehož se zmocnilo nacistické Německo. Jeho část byla Američany v roce 1945 po válce objevena v Bavorsku, ti ho však nevydali obnovenému československému státu, ale převzali ho do úschovy.
O jeho restituci měla po válce rozhodnout tzv. Tripartitní komise, v níž byl po jednom účasten zástupce USA, Velké Británie a Francie, kterým měly jednotlivé státy předkládat své nároky. Československo předložilo nárok na vydání 45 tun měnového zlata. Ten byl sice komisí shledán oprávněným, nicméně v okamžiku, kdy byly sečteny nároky všech států, Tripartitní komise sdělila, že našemu státu může být navráceno maximálně 64 procent z původního předloženého nároku.
Obnovený československý stát krátce potom obdržel pouhých šest tun zlata. Vydání zbytku se zkomplikovalo kvůli dohodám mezi československou a americkou stranou. To se odehrávalo už po komunistickém převratu v roce 1948. Navrácení zbytku zlata se tak prozatím nekonalo, na což Československo reagovalo odmítnutím dalšího splácení již zmiňované půjčky Velké Británii.
„Zbytek“ pokladu se vrátil až roku 1982
K tomu moderátor Historie.cs Kučera podotkl zvláštní skutečnost, totiž že Britové splácení těchto válečných půjček všem ostatním státům odpustili. Platit nadále muselo pouze Československo a Albánie. Podle historika Víta Smetany na to měly vliv hlavně majetkové spory mezi československou vládou a Spojenými státy.
Konečné vyrovnání přišlo až dlouhá desetiletí po válce, v roce 1982, kdy bylo našemu státu vráceno 18,4 tun měnového zlata. To se ovšem v trezorech české centrální banky příliš neohřálo, neboť její vedení v čele s Josefem Tošovským se na konci devadesátých let rozhodlo naprostou většinu českého zlatého pokladu prodat. Argument, že držení zlata je pouhý sentiment a kov uložený v trezoru nevydělává další peníze, byl podle Smetany naprosto chybný.
Špatný dle jeho slov byl i další tehdy uváděný argument, že cena zlata už jen klesá, že je to relikt minulosti a finanční svět se k němu nikdy nebude vracet. Pro vysvětlení stačí doplnit, že centrální banka pod vedením guvernéra Tošovského prodala 56 tun zlata za cenu 325 dolarů za troyskou unci. Dnešní hodnota zlata se pohybuje okolo 1 600 dolarů za unci.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
