„Neoliberální vůdce a ideology a nad nimi stojící velký hráče byznysu jakýkoliv společenství lidí děsí. Mnohem hůř se totiž ovládá. Jejich snahou je toto rozdrolit a jednotlivce si podmanit. Udělat z nich součást „svý firmy“. Tak to taky nadiktovali politikům – svejm loutkám – že musí řídit stát jako firmu,“ domnívá se.
Hudebník původem z Havlíčkova Brodu působil v osmdesátých letech minulého století v Liberci. I tady se prosazoval muzikou, s kytarou v místních restauračních zařízeních koncertoval jako hospodský písničkář. Nyní tyto folk bluesové skladby oprášil a nahrál sólové album – Songy z bědných časů.
Více rozhovorů ZDE
Vaše nové album se jmenuje Songy z bědných časů. V čem byla osmdesátá léta minulého století v socialistickém Československu „bědná“? Máte tím na myslí rozhánění undergroundových koncertů – kterých jste byl účastníkem - komunistickou policií?
„Bědné časy“ - tím jsem měl na mysli tak nějak celkovou atmosféru v tehdejším Československu. Když je vám něco přes dvacet, máte spoustu energie a chcete ji samozřejmě věnovat tomu, co vás baví a naplňuje. To v drtivém množství případů nešlo. Navíc mě tehdejší zakonzervovaná společnost tak vycucávala svojí zatuchlostí, nehybností, profízlovaností a nesvobodou, že za chvíli už nebylo kde energii brát a život se stával spíš jednou velkou depkou. Pak už zbejvala jen ta muzika nebo krčma, jakožto jediný místo setkávání se se stejně postiženými jedinci. Malej ostrov svobody a chvilkového štěstí. A to včetně toho, že tam samozřejmě občas chodili i ti fízli. Ta atmosféra doby byla prostě děsivě šedá, nudná a ubíjející. Už jsem někde říkal, ani nevím kde, že to bylo „bytí skládající se z těch samých, opakujících se klišé, těch samých schémat, z ptydepe a kulturního marasmu.“ Tak vypadal ten pozdní zahnívající socialismus u nás. A rozhánění androšskejch akcí? Do těch schémat vcelku dobře zapadalo – když se člověk chtěl bavit po svým, bez nějakejch jejich štemplů a schvalovacích lejster, tak měl cejch nepřítele systému. Posloucháš „závadovou hudbu“? Seš nepřítel systému. Čteš „závadovou literaturu“? Seš nepřítel systému. Uprdnul sis při projevu soudruha Kdovíkoho? Seš nepřítel systému. A tohle bylo ve všem. Na druhý straně bolševik tou svojí tupostí a vnášením podvědomýho strachu do společnosti, dokázal lidi docela slušně spojit.
Další názory lidí na českou společnost a politiku v rubrice Jinýma očima čtěte ZDE
Byl jste kvůli své umělecké činnosti na výslechu?
Kvůli muzicírování ne. My jsme v polovině 80. let měli na Havlíčkobrodsku takový malý undergroundový společenství, v němž figurovaly kapely Maama, Gumovej knedlík a Křečový žíly a zorganizovali jsme několik neoficiálních akcí – tou největší byl takzvanej Underground Festival Of Music, na kterej se v září 1985 sjelo do jednoho lomu u HB asi 250 mániček. Pár lidí bylo tehdy předvedeno, mně se to ale vyhnulo. Mám pocit, že to bylo hlavně kvůli tomu, že jsem v tý době pracoval jako horník a přes týden žil v Liberci, a tak si mě nejspíš přehazovali jako horkej brambor. To je ale jen moje spekulace. Později, v době Našrotu – i když jsem žil tentokrát v Praze - už jsem tomu neušel. Ale bylo to kvůli účasti na nepovolenejch demonstracích, a ne kvůli působení v podzemní kapele. I když pochopitelně se mě na Našrot taky zeptali. Jenže v tý době jsme byli zrovna rozhádaný a nefungovali. Tak jsem jim řekl, že jsme se rozpadli, což byla koneckonců pravda.
A jak porovnáte tehdejší dobu s dnešní? Čím dál více lidí tvrdí, že za komunistů bylo líp. Co si o tom myslíte?
Já jsem středovej volič, to znamená, že bolševika jsem nesnášel a nesnáším do dneška, stejně jako nejsem dvakrát odvázanej z takzvaný neoliberální ideologie. Štvou mě prostě všichni nemachrovaný idioti, co si myslej, že maj patent na pravdu. Takže co se týče dogmat, v tomhle se v podstatě změnily jen ty ideologický prápory. Všechny mocenský systémy fungujou na principu kontroly, vyvolávání strachu a malýho ždibíčku jistot. Za bolševika to byla kultura žvance. Měli jste jistotu v žrádle, chlastu a práci - sice dost nesmyslným způsobem, ale to by bylo na delší diskusi. Ovšem bez komunistickýho souhlasu nemohl nikdo nikam jet, nemohl dělat, co jste chtěl. A už vůbec jste nemohli říkat nahlas svůj názor. A pokud jo, už jste byl v hledáčku Moci. A pak jste nikdy nevěděl, kdy a proč si pro vás přijdou a seberou. Damoklův meč policejního státu. To byla další jistota – jistota nejistoty. Jistota strachu. Buď průměrný, nekecej a služ a necháme tě na pokoji. A třeba když budeš aktivní, možná se dostaneš i k lizu. Jinak tě čekaj problémy. Svým způsobem byl ale bolševik předvídatelnej, a proto si mezi lidma zaslouženě zajistil status společnýho nepřítele. Je to přesně to, co už jsem říkal – dokázal proti sobě spojit lidi. Což je zásadní chyba každýho mocenskýho systému.
Neoliberální vůdce a ideology a nad nimi stojící velký hráče byznysu taky samozřejmě jakýkoliv společenství lidí děsí. Mnohem hůř se totiž ovládá. Jejich snahou je toto rozdrolit a jednotlivce si podmanit. Udělat z nich součást „svý firmy“. Tak to taky nadiktovali politikům – svejm loutkám – že musí řídit stát jako firmu. Jen tak mimochodem, komu se u nás za bolševika říkalo „firma“? Státní bezpečnosti! No, prostě, noví mocipáni na to jdou jinak a chytřeji než bolševik – žvaněj o svobodě, demokracii, volnosti, neviditelný ruce trhu, možnosti dělat si co chcete, občas mezi lidi hoděj pár zlaťáků. Počítaj s lidskou chamtivostí jakožto vlastností číslo jedna. A návnada většinou zabere, navíc rybky se o ni ještě pobijou. Jenže jakmile jim na to skočíte, jste zaháčkovaní a už to na vás začnou valit – zaplať tamto, zaplať tohle, služ, drž hubu, a na nic se neptej.
Takže navenek je tu svoboda, volnost, výběr možností a pravd kvanta … ALE – jakmile se mocipánům budete motat do jejich kšeftů, se zlou se potážete! A že to jsou sakra velký kšefty, jejichž důsledky budou jednou smrtící. Lidi pak najednou začnou zjišťovat, že tý svobody a volnosti rychle ubývá, výběr není skoro žádnej a s pravdama že si můžou vytřít řiť. Že se vlastně stávaj novodobejma otrokama „firmy“, že maj strach jen hlesnout, aby si udrželi ten svůj bezvýznamnej flíček. Že jsou stejný hovno, jako dřív. A že fízli, soudcové a všechny složky takzvaný spravedlnosti jdou na ruku „šéfům“, a oni nemaj nikde žádný dovolání. Nikde. Nejsem si jistej termínem, ale myslím, že ve výsledku se tomu říká korporativní fašismus. A těhle novodobejch fýrerů je víc, není jeden, a v tom je jejich další nečitelnost – pokud už by se lidi proti někomu chtěli spojit, vlastně ani nevěděj proti komu. Samozřejmě nejvíc jsou na ráně politici, ale až na výjimky jsou to právě taky jen loutky. Zkorumpovaný fýrerama.
Přesto přese všechno tvrdím, že nechci zpátky bolševickej režim. Vždycky budete v nějakým područí. A bejt zpátky v područí bolševika – ne, díky, jednou už to stačilo.
Vaše liberecké působení je mi poměrně jasné, ve městě jste přes týden bydlel a dojížděl pracovat do nedalekých uranových dolů. Co ale bylo pak? Vím, že jste se přemístil do Prahy, a naplno rozjel svoji bigbítovou kapelu Našrot. Kde jste ale pracoval?
Tak pozor, pracoval jsem sice v Praze, ale Našrot vzniknul v Havlíčkově Brodě, je to brodská kapela. No, a v tý Praze jsem se nějak snažil získat byt. To znamenalo jít makat na OPBH (Obvodní podnik bytového hospodářství) Prahy 1 a čekat, až vám na nějakou tu špelunku přidělej dekret. Dělal jsem na dopravě normálně závozníka, mimochodem toho se mnou dělal taky nynější DJ Tráva. Jezdili jsme vyklízet starý byty, který se pak renovovaly, vozili jsme tam materiál a podobně. Posléze jsem se dostal k docela zábavnýmu kšeftu – vždycky od května do září jsem dělal závozníka na kropícím voze. Prostě se v noci kropily chodníky, a tam, kde u nich stály nějaký auta, jsem vylezl ven, vytáhl hadici a ten kousek pokropil. Byla to celonoční šichta, ale my měli hotovo většinou za dvě hodiny. Za plnej plat. To bylo možný snad jen za bolševika, i když to fungovalo ještě v roce 1990. A s tím bytem to taky bylo zajímavý. Na to OPBH po mně chodili dělat další a další lidi a dostávali dekrety na byty a já furt nic. Až někdy v únoru 1990 mi v kanclu šéf dopravy řekl, že kvůli mně byl zvanej každej měsíc na kobereček na ředitelství OPBH a tam musel vysvětlovat, proč už mě dávno nevyhodil, proč tam ještě pracuju. A že prej jsem měl tu žádost o byt stornovanou, protože jsem byl v Praze „persona non grata“ čiže nežádoucí osoba. A tak jsem teda den na to vlítnul na ředitelství a najednou se pro mě vyčarovala nabídka hned tří bytů…
Také jste prodával údajně knihy, je to pravda?
Sotva skončilo OPBH, šel jsem prodávat jídlo a pití do jedinýho nočního stánku v Praze, co se nacházel u PKO. A taky jsem začal nezřízeně chlastat. Kromě piva hlavně rum. U toho stánku mě to nebavilo, švihnul jsem s tím a většinu času trávil po pražskejch hospodách a často dojížděl do jednoho baru v HB. Když jsem zjistil, že mám tendenci se uchlastat, což se mi jevilo v mým věku jako značně předčasné, přestal jsem pít piva a rum a přešel na víno. To mi v podstatě zachránilo život. No, a následně jsem začal pro jedno knihkupectví na stánku prodávat knihy. Ten stánkovej prodej probíhal většinou na stanicích metra, bylo to docela fajn, člověk si – hlavně v listopadu a prosinci – dost vydělal, navíc se na knížky docela dobře balily baby. Na konci roku 1994 byl ale i s tímhle šlus.
Proslavil jste se - mimo jiné - spoluprací na TV seriálu Bigbít. Jak jste se k tomu dostal a co konkrétně dělal?
Sucháč (Zdeněk Suchý) mě na začátku roku 1995 potkal v pražský kavárně Velryba, kam jsem kromě Vinárny U sudu taky chodil často kalit. A protože jsme se znali dlouho – mj. Našrotu natočil klip 21 Reasons… - a věděl, že se o rockovou hudbu zajímám a mám určitý znalosti, tak mi řekl, o co se jedná. Že shání archiváře pro TV seriál o historii československýho rocku s názvem Bigbít, kterej bude režírovat. No, a jelikož jsem byl v tý době nezaměstnanej, a nyní se chystalo něco, co by mě fakt zajímalo a bavilo, okamžitě jsem mu na to kývl. Kurňajs, kdybych věděl, co mě čeká za galeje! Moje funkce se nazývala „výzkum a archiv“ a spočívala hlavně v tom vydyndat ze starých rockerů a jejich příznivců všechny možný archivní materiály – fotky, plakáty, 8mm filmy, videa a podobně. A to samý vyhrabat z Český a Slovenský televize, z Krátkýho filmu, z týdeníků, z filmů FAMU a z celovečeráků. Všechno to popsat a zařadit, aby to bylo hned vyhledatelný pro potřeby režisérů. Navíc jezdit po všech rozhovorech v Čechách a na Slovensku. Byla to šílená práce a šíleně mě bavila. Trvala pět let a výsledek je myslím velmi solidní.
Zeptám se i na spisovatelskou dráhu nerozlučně spojenou s Vinárnou U sudu a fotbalem....
Jedním z chlapíků, s kterýma jsem se během natáčení Bigbítu seznámil, byl i hudební publicista z tehdejšího Rock & Popu Radek Diestler neboli –rdd-. Ohromně jsme si kápli do noty, hlavně ho nadchlo, že jsem úplně stejnej fanatik přes fotbal, jako on (po pravdě, on je teda ještě větší fanatik přes hokej). Začali jsme se scházet ve Vinárně U sudu, kde jsme se věnovali lití, hulení ušlechtilých travin a sledování zápasů Ligy mistrů, mistrovství Evropy, mistrovství světa a dalších matchů. Tam byl učiněn základ pro věci pozdější.
No, a co se týče tý literární činnosti… Já jsem v tý době měl rozjetej Našrot a kromě seriálu Bigbít v podstatě na nic neměl čas. Svý psavecký síly jsem tudíž věnoval do páchání textů pro kapelu. V rámci prózy jsem měl za sebou mini-cestopis „Expedice Paris ´90“ a několik nepublikovanejch povídek v šuplíku (vyšly pod názvem „Perštýnská vražda“ v roce 2011).
Když v půli roku 1998 skončilo MS ve Francii, požádal mě Radek, abych napsal pro R&P delší článek, jako takový zhodnocení průběhu šampionátu. A tak jsem začal psát, jenomže se mi do toho článku postupně začaly montovat všechny ty krátký příběhy a storky, který jsme u sledování přenosů zažívali, takže jeho konečná podoba nakonec neměla požadovaný dvě stránky, nýbrž šest. A –rdd- mi tedy řekl, ať se teda na nějakej článek vyprdnu a ať to rovnou napíšu jako knížku. Stalo se a v roce 1999 vyšlo „Viděno Sudem“. Tehdy mě to nějak chytlo a v průběhu dalších let vznikly ještě další kusy: „Mimo Sud“, „Sběrné sudoviny“ a „Návrat k Sudu“.
Ještě se vrátím k politice - jak hodnotíte kroky současné vlády? Jak se vám jeví Nečas, Kalousek, Bárta?
Kroky současný vlády jen kopírujou ten nesmyslnej systém, kterej v západním světě začal dominovat od přelomu 70. a 80. let. Ale tohle není nic novýho, to vám řekne každej - světu vládnou banky a obrovský korporace, který vlastněj ti současní fýrerové. Z bank jsou to Světová banka, Banka přes mezinárodní platby, centrální banky v soukromejch rukou, např. americkej FED, Mezinárodní měnovej fond a tyhle sračky. V podstatě dokázaly většině států na týhle planetě vnutit svoje ekonomický pravidla a tím je totálně zadlužit. Státy pak nemaj prachy, takže musej zkrouhnout platy, výdaje na sociální účely a zároveň zvýšit daně. Takže normální dusička pro bezbranný obyvatelstvo, najmě pro střední třídu. Jenže ani to pochopitelně nestačí, a tak si státy zase musej na vysoký úroky půjčit – kde jinde než u bank – a kolo se točí, točí, a kdo do něj skočí, s tím to zatočí. Bankrot a nazdar hodiny. Jak z toho ven? Všechno zprivatizovat. A prašule se zase dostanou zpátky k těm fýrerům a jejich bankám a korporacím. Hezkej drancovací systém.
Takže globálně vzato jsou český politici hodně bezvýznamný figury v týhle velký hře. Zato když se přeneseme do toho našeho malýho českýho rybníku, tak se samozřejmě všichni, kdo jsou nějak u kormidla, snažej urvat, co se dá. A to na všech úrovních, zejména pak na těch komunálních - tam se malí čeští šmejdi bez skrupulí přímo perou o všechno, co jde šlohnout ze státního majetku. Jako by nestačilo, že je stát drancovanej těma velkejma fýrerama.
A konkrétně ti tři jmenovaní? Nečas mi dřív připadal jako slušnej člověk, ale je ve velkým tlaku, manévruje od čerta k ďáblu, a mám pocit, že na tu špínu už nemá pajšl. Bárta dojel na svý ambice bejt malým českým fýrerem, přičemž jeho projekt firmy coby výtahu k moci byl podobnej stejným firemním projektům některých politiků v USA. V tomhle smyslu je z nich asi nejfikanější ten Kalousek. Připadá mi jako šíbr par excellence. Je z nich politicky asi nejchytřejší a zároveň taky nejnebezpečnější. Na tohohle chlapíka je třeba si dát obzvlášť velkej pozor.
A co opoziční sociální demokraté?
Je to jen druhá strana stejný mince.
Která politická strana či politik je nejbližší vašemu srdci?
Už drahnou dobu volím zelené, ale je to spíš taková z nouze ctnost. Občas z nich vyleze dobrej nápad, kterej ale oni ve svý politický naivitě většinou dokážou bravurně obrátit proti sobě. No, ale i přes ty jejich boty, bych byl stejně rád, kdyby se dostali do parlamentu, potažmo do vlády. Už jen proto, že jsou mezi nima lidi, který maj aspoň nějaký ideály a vize. U ostatních stran vidím jen tu chamtivost a touhu po Moci.
Blíží se prezidentské volby. Máte svého favorita, a jak hodnotíteVáclava Klause a jeho předchůdce Václava Havla?
Z tý přehlídky běsů je vcelku obtížnej výběr, nehledě na fakt, že prezident je v současný době v podstatě dost zbytečná figura s téměř nulovým vlivem. Šidítko císařpána pro masy. No, ale když už bych si měl vybrat, tak asi mezi Švejnarem a Zemanem. Švejnar má eleganci, je vzdělanec, nejspíš taky slušnej člověk, a přes těch pár obecnejch klišé, který používá coby předvolební agitku, je taky dobrej ekonom. Myslím, že má na to trochu zvýšit pošramocenej kredit toho našeho ČEZistánu. A proč ten narcis Zeman? Protože ostatní kandidáti jsou jen politici, kdežto on je – ať už si o něm myslí kdekdo, co chce - skutečnej státník. A má nadhled. Když už nic jinýho, aspoň by s ním byla prdel.
No a k těm bejvalkám: Havla jsem měl rád, protože i když se později taky naučil hrát takový ty politický hry (to ale musel), pořád to byl normální člověk, s kterým si můžeš pokecat v hospodě nebo na ulici. Chlapík, kterej má svý chyby, jako každej z nás. Chlapík pochybující sám o sobě. I když je pravda, že ta jeho nesmělost mu určitě taky někdy politicky dobře posloužila. Další plus - byl rocker. Měl svý osobní kouzlo, kterýmu nebylo snadný nepodlehnout. Byl nesmírně moudrej člověk, kterej měl svý vize o tom, jak udělat svět a život snesitelnější. Byť mám pocit, že se tyto jeho vize v dnešním globálním bordelu asi nikdy neuskuteční. A hlavně, což je politicky nejdůležitější – vrátil Československo z periferní ruské gubernie na mapu světa a v tom světě mu získal kredit. Tenhle člověk prostě zůstane nesmrtelnej. Navždy.
Druhej Václav měl nejspíš mindrák z toho, že je prostě druhej, a tak se snažil zuby nehty k prvnímu Václavovi vymezovat. Ve všech směrech. I když je třeba říct, že ta arogance, nabubřelost a narcisismus z něj sálaly už v době, kdy byl ministrem financí. Jeho Jájismus je mnohdy až směšný, což je pro politika to nejhorší – politik může být srandovní, ale nikdy ne směšný. Řečeno slovy jednoho rockového kritika, Klaus „trpí falešným sebeklamem vznešenosti, v jejíž dosažení nemůže ani doufat“. Trpí též „nenadhledem“, komickou obsesí rozdělovat okolní svět na levicový a pravicový, naprostou absencí sociálního cítění a zoufalou snahou za každou cenu mít pravdu. Mistr světa amoleta. Ale tohle jsou jen vnější vjemy, který nemaj žádnou politickou váhu. Závažnější je ten fakt, že ve svým bezmezným zhlížení se v diktátorech a vůdcích světa a díky svým výborným schopnostem politickýho lobbingu nás tlačí z toho světa zpátky do područí ruskýho vlivu. A to je vůbec to nejhorší, co nás může potkat.
Petr Hrabalik
Narodil se roku 1962 v Havlíčkově Brodě a zpočátku se zdálo, že z něj vyroste spíše známý fotbalista než hudebník. Jenže už v době svého působení v dorosteneckém oddílu Slovanu Havlíčkův Brod ve druhé polovině 70. let se začal velice živě zajímat o hudbu. V roce 1982 se stává spoluzakladatelem souboru Maama, tvořícího různé zvukové koláže. Členové Maamy společně s dalšími přáteli z mladších brodských podzemních kapel Křečový Žíly a Gumovej Knedlík vytvoří v polovině 80. let společenství, jež se začne nazývat HB-underground. V roce 1983 odjíždí Hraboš pracovat do Liberce, kde se během roku stane oblíbeným hospodským folk-bluesovým interpretem a hráčem na kytaru. Též sepisuje texty a básně. Na konci roku 1984 stává členem Křečových Žil a celé společenství se pustí do organizování podzemních koncertních akcí „Pod tou strážní věží“ nazvaných dle písně Boba Dylana. Proběhne jich deset, a to buď na baráčku jednoho z členů KŽ, nebo v přilehlém lomu u řeky Šlapanky. Vyvrcholením těchto snah je Underground Festival Of Music z podzimu 1985, na který do lomu z různých koutů republiky přijede okolo 250 lidí. Následuje Hrabošův odchod na vojnu a po příchodu v roce 1987 se stěhuje do Prahy. V roce 1988 zakládá HB-hardcoreový soubor Našrot. Už přes dvacet let je Hrabošův hudební život spjat se souborem Našrot, který do dnešní doby vydal sedm řadových alb. V roce 2001 se dali dohromady tři kamarádi z kapel Našrot, Plexis a Michael´s Uncle, jmenovitě MC „El Hraboš“ (zpěv), Petr „Mucho“ Hošek (dj-ing) a Jaroslav „Seňor“ Stuchlý (bicí) a založili improvizační těleso Maradona Jazz, které se zaobírá (většinou) latino-americkou hudbou. V roce 2002 se k tělesu připojili ještě DJ Baltazar (vl. jménem Pavel Melichařík) a na čas také Šimon „Šimonito“ Ornest (saxofon). Toto veselé uskupení působí dodnes a je oblíbenou položkou různých tanečních mejdanů a parties. Petr Hrabalik se věnuje také psaní prózy a je znám též jako rockový historik. V letech 1995-2000 se podílel na seriálu „Bigbít“, 42-dílném dokumentu ČT. V roce 1998 se stal jedním ze zakladatelů pražského Popmusea. Od roku 1991 je pravidelným návštěvníkem pražské Vinárny U Sudu. V roce 2012 vydal své sólové album s názvem Songy z bědných časů.
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
