Za jednoho z otců kupónové privatizace bude už navždy považován Dušan Tříska. Posledních deset let před změnou režimu pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV a hned v roce 1990 si ho tehdejší ministr financí Václav Klaus vybral za svého náměstka. V tomtéž roce se nadchl pro myšlenku privatizovat státní majetek prostřednictvím kupónů a ještě dnes už coby spolumajitel firmy projektující nové společensko-ekonomické systémy a pedagog katedry ekonomie VŠE tento způsob odstátnění majetku chválí.
S odstupem času, pokud co nejvíc potlačíte vědomí, že jste byl duchovním otcem kupónové privatizace, byl to víc šílený, nebo geniální experiment? A co ve vašich očích svědčí pro tu, nebo onu odpověď?
Těžko si odmyslet to, že jsem silně zainteresován na tom projektu. Ale tvrdá data a objektivní skutečnosti hovoří o jeho úspěšnosti. Koncem minulého roku se konal v Londýně workshop o transformaci a privatizaci v Iránu a tam jsem stejný způsob také doporučoval. Mělo to velký ohlas, dokonce jsem poskytl rozhovor iránské televizi sídlící v Londýně. Trvám na tom, že není lepší metody a že jde o dobrý projekt, takže ho doporučuji realizovat všude tam, kde ještě privatizace neproběhla.
Traduje se výrok bývalého premiéra Miloše Zemana, který mluvil o kupónové privatizaci jako o podvodu století. Jakými argumenty byste ji především obhajoval?
Podvod století je absolutní nesmysl. Z tohoto hlediska ji nelze vytknout vůbec nic, protože neexistuje čistější a transparentnější metody distribuce majetku. Zatímco dnes se kritizuje anonymní vlastnictví akcií, tak v kupónové privatizaci nemohlo být o anonymitě ani řeči. S odstupem dvaceti let vám ukážu v kombinaci se Střediskem cenných papírů v naší databázi, kdo, kdy a kde pohnul jakým cenným papírem, za jakou cenu a za jakých podmínek. Jestli kupónová privatizace něčím nebyla, tak určitě nebyla podvodem století.
O čem lze dnes debatovat, to je postprivatizační přizpůsobovací proces, kde už ti nově vytvoření akcionáři mezi sebou prováděli transakce, na které se dá nahlížet tak či onak. Ale i to byla jedna z původních myšlenek, že pokud by došlo k nějakému rozkrádání nebo tunelování, tak už z majetku nově vytvořených soukromých vlastníků. Ti to sice bolestně pocítí, ale budou za svá práva bojovat, budou vytvářet věřitelské výbory, budou žalovat Viktora Koženého, půjdou za tím. Pokud se podvody a rozkrádání dějí z jiného majetku, jako je to u jiných standardních metod, tak to nikdo nedohledá, to nikoho nebolí. Pokud uplatíte někoho s krabicí někde před domem, tak si nikdo nestěžuje, protože za tím státním majetkem nikdo nestojí. Kdežto v kupónové privatizaci už je to jinak.
Kde vidíte kořeny současných problémů české ekonomiky? Rozhazování v době vlád ČSSD, podcenění dopadu krize v roce 2008 a tehdejší rekordní deficit, nebo nynější vlna krize a problémy jižních zemí Evropy?
Nemůžu než porovnat nynější stav střední a východní Evropy například se stavem jihovýchodní Evropy, tedy Řecka, Itálie, Portugalska a podobně. Ty země, které prošly transformací, jsou na tom řádově lépe než jihovýchodní Evropa. Když si vezmete míru nezaměstnanosti, inflaci, směnný kurz, míru zadluženosti, tak my jsme pomalu v nejlepší formě ze zemí Evropy. A proto se pochopitelně hrdě hlásíme k transformačnímu projektu.
Psali jsme:
Myslím, že je naprosté zmatení říct k tehdejší sociálně-demokratické vládě, že v době růstu zemi zadlužovala. A to se mi vláda ČSSD nelíbí, kritizuji ji, kudy chodím, ale vadí mi méně než ta pravicová. Protože to má být moje vláda, takže té vyčítám o hodně víc, protože ta se zpronevěřuje svým slibům a pravicové politice. Tady vzniká základní makroekonomické téma, zdali dluhem generovali růst. Trefit se do dobré investice, to je evoluční proces, to je často proces zkouška – omyl, čili sociálně-demokratická vláda se chovala jako standardní sociálně-demokratická vláda a komu se to nelíbí, může si založit stranu, která vyhraje volby třikrát za sebou. Je to legitimní ideový proud a lze s ním bojovat jen tak, že ho porazím ve volbách, nic jiného s tím udělat nejde.
Říkáte, že vám více vadí pravicová vláda, ale dá se toto označení vůbec použít v souvislosti s kabinetem Petra Nečase, který navzdory předvolebním slibům zvyšuje daně, kde se dá?
Pravicovou vládu kritizuji proto, že vychází z mých ideových základů, a tím mě víc bolí, když se od nich odchyluje. Ale autentická pravice už v Evropě snad ani neexistuje. Dnes se považuje za pravici ten, kdo je proti přistěhovalcům, což je absolutně nedůležité. Co je ale pro vývoj podstatné, je vytváření nárokové společnosti. To je pojem, mám pocit, že ho zase vymyslel Václav Klaus, kdo jiný, který souvisí jakoby s lidskými právy a s integrací.
To například naprosto nezodpovědní evropští poslanci píšou do ústavních listin nároky lidí na dobré bydlení, krásná auta, že má mít každý byt nejméně 30 metrů čtverečních na osobu, aniž se někdo zamyslí, jestli na to ta země má a jestli na to ekonomika vydělá. A i takovými trivialitami – protože kdo by neodhlasoval, že slepice mají mít slušné životní podmínky – se Západ obecně stává méně konkurenceschopným.
Pamatuji si, že součástí ústavních pravidel bylo, když se přijal nějaký zákon, nebo vyhláška, že se hned propočítávaly rozpočtové důsledky. To jsme zdědili už i z totalitního režimu. Sám jsem to v roli náměstka ministra financí dělal a je to mimořádně obtížná ekonomická úloha. Se znalostmi prostředí, zkušenostmi, kvalitním aparátem máte šanci ty rozpočtové důsledky zhruba trefit. Na evropské úrovni tu šanci nemáte. Schválí nějakou direktivu, ale jaké to bude mít rozpočtové důsledky třeba v Portugalsku, to už nikdo nespočítá. Ty nároky jsou základním problémem Západu, takové levicové uvažování, vždyť jsme všichni stejní a potřebujeme všichni nejlepší zdravotnictví, nejlepší školství. Na to ale nejsou peníze a když to chcete přesto poskytovat, jste v dluhové pasti.
Jaké konkrétní kroky vlády se vám tedy nelíbí?
Nečasova vláda a je to takříkajíc moje vláda, protože je přece jen pupeční šňůrou spojena s Václavem Klausem, tak se snaží těm trendům z Evropské unie vzdorovat. V základních věcech ale ustupuje víc, než bych ustupoval já. Na druhou stranu neustupovat tomuto proudu vyžaduje především osobnost, jako je Václav Klaus, a takovou tady prostě nevidím. Vytýkat Nečasovi, že se nechová jako Václav Klaus, je skoro nespravedlivé, protože víme, co Klaus musí všechno snést. Ale on má vnitřní sílu i svou historii a nezpochybnitelné zásluhy, takže nikdo jiný si to asi dovolit nemůže .
Co se mi nelíbí a s čím nesouhlasím, je penzijní reforma. Protože to je taková pseudoprivatizace. Úvahy, že penzijní fondy nemůžou zbankrotovat, co to znamená? Že když budou ve špatné kondici, že jim vláda pomůže? Nebo že je bude tak regulovat, že nemůžou zbankrotovat? Jakmile něco vytvořím a tvářím se, že je to soukromé, ale nemůže to zbankrotovat, tak je to hraní si na něco, co není pravda. Chápu podnikatelské subjekty, co do toho jdou. To se to podniká mít za zadkem stát, který v případě potíží pomůže.
Měl jste a stále ještě máte blízko k Václavu Klausovi. Nemůžu se tedy nezeptat, jaký je váš pohled na Evropskou unii a společnou měnu.
Já jsem dlouho Klausův zápal pro otázku evropské integrace nesdílel, protože mně ten projekt přišel tak bláznivý a nereálný, že mi nestálo za to o tom chtít debatovat. My, kteří jsme prožili velkou integraci sovětského impéria, tak jsme si po rozpadu Sovětského svazu mysleli, že nic takového nemůže obstát. Ale přežilo to o hodně déle, než jsem si myslel. O tom, že je to pitomost, jsem nepochyboval ani vteřinu, jen mi přišlo pod moji intelektuální úroveň se o tom vůbec bavit. A společná měna je to samé. Je tam politický motiv, ekonomický tam být nemůže.
Když řeknu svým německým kolegům, ekonomům, profesorům, že i německý imperialismus je možná interpretace, tak mi odpoví, že se toho sami bojí. Autentické Německo ještě neznáme. Po sjednocení ještě dlouho přetrvá jeho komplex z obou válek a zločinů, které byly nejhorším obdobím lidských dějin. Margaret Thatcherová, když byla ještě při síle, tak měla jako velké téma boj proti hegemonii Německa v Evropě. Jejím odchodem tohle téma naprosto utichlo a je tabuizováno. V kuloárech slyším tolik obav ohledně Německa, a že to není součástí veřejné debaty, ve mně vyvolává podezření.
Dokážete odhadnout, zda bude po skončení svého prezidentského mandátu pokračovat Václav Klaus v politice a na co se podle vás soustředí?
Mně by se moc líbilo, kdyby tah na dobytí svého postavení v Evropě nevzdával, jakkoli samozřejmě člověk, ať je to politik nebo vrcholový sportovec, tak ne vždy dokáže odhadnout správný čas pro odchod, protože po tom už se stává jen karikaturou sama sebe. Ale líbilo by se mi, kdyby pokračoval, kdyby to zkusil, já bych ho v tom nikdy neopustil a takových lidí je víc.
To nejbolestnější, co se může Václavu Klausovi stát, je, že Evropa dojde k závěru, že integrace je pitomost, že euro je nesmysl, ale tu myšlenku mu ukradnou, nepřiznají mu ji. Tak to by mě bolelo, kdyby neuhájil tu originalitu, protože ten boj začal v situaci, kdy to byl naprosto ojedinělý názor, teď už ho ale mnozí opakují. Ale tak to chodí. Že by tihle kluci ze slavných západních univerzit uznali, že to byla vaše myšlenka, tak to ani náhodou. Tam je nemilosrdný boj na všech úrovních.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
