M. A. Jareš: Čeští mučedníci pravoslavní

21.05.2012 21:36

V hluboké úctě si tentokráte připomínáme 70. výročí mučednické smrti svatého Gorazda a jeho spolupracovníků. Jelikož se jedná o významné jubileum, je zapotřebí se opětovně zmíniti nejen o tomto bohabojném arcipastýři, ale i o protopresbyteru Václavu Čiklovi, presbyteru Vladimíru Petř(e)kovi a pražském předsedovi rady starších kathedrálního chrámu svatého Cyrila a Metoděje Janu Sonnevendovi.

M. A. Jareš: Čeští mučedníci pravoslavní
Foto: Jiří Chráska
Popisek: Milan Augustýn Jareš, pravoslavný duchovní královéhradecký

Vladyka (vlastním jménem: Matěj Pavlík) se narodil 26. května 1879 v Hrubé Vrbce na moravském Slovácku. Maturoval s vyznamenáním r. 1898 na kroměřížském gymnáziu a rovněž výtečně absolvoval r. 1902 bohosloveckou fakultu v Olomouci. Zájem o pravoslaví projevoval již od mládí (dobrovolně se učil staroslověnskému jazyku a dokonce se vypravil do Kyjeva).                    

Po ukončení vzdělání působil co by kooperátor a poté přijal místo duchovního správce v ústavu    pro choromyslné v Kroměříži. Za první světové války se rozešel s římsko-katolickou církví, která bez výhrad podporovala habsburskou monarchii a omlouvala nespravedlivý útok na slovanské Srbsko. Ještě před vyhlášením samostatnosti ČSR se přihlásil do Jednoty československého duchovenstva a Klubu reformních kněží. Při částečném vyzdravění z vážné oční nemoci vedl náboženské hnutí na Moravě a tam byl také zvolen zemským duchovním správcem s agendou biskupského administrátora pro obvod Moravy a Slezska za Československou církev. Její představitelé jednali o rukopoložení svého episkopátu se srbskou pravoslavnou církví a právě jedním z kandidátů byl on.

Proto 25. září 1921 přijel do Bělehradu, kde byl vysvěcen jako biskup a zvolil si jméno Gorazd (II.). Tímto svému národu naznačil, že je věrný cyrilo-metodějskému odkazu a chce dáti rodné zemi to, co před více než tisíci lety první Gorazd po svém vyhnání papeženci z vlasti přinesl do Srbska. Aby dostál tomuto svému poslání, musel se rozloučiti s činovníky církve československé, která se postupně odcizovala pravoslaví a orientovala se čím dál liberálněji k modernismu. Od roku 1924 do roku 1942 co by pravoslavný episkop český a moravsko-slezský (pod jurisdikcí srbského patriarchátu) započal v požehnaném díle.

Jeho pomocníky (záhodno je vzpomenouti na biskupa nišského Dositeje, který zakusil strasti mučedníka za ustašovské vrahovlády) byli všichni věřící a kněží. Tito zbudovali chrámy: chrám sv. Cyrila a Metoděje v Chudobíně, chrám sv. Prokopa ve Štěpánově, chrám sv. Václava v Brně, kapli Vzkříšení Páně v Krpech u Mladé Boleslavi, chrám Zesnutí Přesvaté Bohorodice ve Vilémově u Litovle, kapli sv. Jiljí v Josefově u Jaroměře, chrám sv. Ludmily v Řimicích a chrám sv. Jáchyma a Anny v Opatově. Také opravili kathedrální chrám svatého Cyrila a Metoděje v Praze. Dále postavili chrám sv. Václava ve Střemeníčku u Bouzova, chrám sv. Gorazda (samosebou I.) v Olomouci a chrám sv. Václava a Ludmily v Třebíči. Takové odhodlání bylo utvrzováno příkladem obětavého archijereje. Z jeho podnětu se vydávaly liturgické příručky, učebnice a různé vzdělávací publikace. Sám sepsal hodně studií, článků a celou řadu knih (například: Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu anebo i četná právní pojednání). Nepobýval nikde trvale a jezdíval do církevních obcí, kde přednášel o pravoslaví a vyučoval zpěvu. Kvůli tomu sestavil Pravoslavný katechismus a Lidový sborník modliteb a zpěvů. Namáhavá, avšak plodná práce byla narušena německou okupací a násilně ukončena pohnutými událostmi kolem atentátu na Heydricha.

Václav Čikl (celým jménem: Alois Václav Čikl) se narodil 13. ledna 1900 ve Slavětíně na moravské Hané. Po vychození základní školy navštěvoval gymnázium v Litovli a studium ukončil maturitou v roce 1921. Dále podstoupil dvouletý theologický kurz, po kterém pracoval jako pomocný duchovní v Tovačově. Tu se seznámil se svojí budoucí manželkou. Od roku 1924 byl zaměstnán co by prozatímní správce v Olomouci, ale biskup Gorazd s ním počítal pro církevní obec v Přerově. Proto se 3. února 1925 oženil s Marií Klyšovou a již v březnu byl rukopoložen.    

S požehnáním se přestěhoval do města, jež mu vladyka určil. Tento novokněz to vůbec neměl jednoduché. Nebyly prostory pro konání bohoslužeb a setkávání věřících. Z místností dosud užívaných byli pravoslavní církví československou vyhoštěni. Nakonec jim byla propůjčena místnost v měšťanské škole. Přes všechny překážky se život církevní obce začal pozvolna rozbíhati. Péčí svého duchovního zakoupila všechny liturgické předměty a roucha, vytvořila vzdělávací spolek Slovan, zřídila loutkové divadlo a informovala místní občany o pravoslaví veřejnými přednáškami. Nato bylo založeno Sdružení pravoslavné mládeže. Celkově v roce 1930 tato církevní obec čítala 443 členů a k tomu ještě spravovala rozsáhlé území východní Moravy. Kromě svého působiště otec sloužil v Tovačově, Kroměříži a od roku 1935 i ve Zlíně.

Také vyučoval náboženství nejen v těchto městech, ale rovněž dojížděl do Uherského Hradiště, Polkovic a Kojetína. Stále naléhavější se stávala pro přerovské věřící potřeba vlastního zázemí, což se částečně zdařilo, poté co získali do dlouhodobého pronájmu evangelickou kapli za železniční stanicí. Byla zasvěcena roku 1931 svatému Václavovi a citlivě upravena, aby vyhovovala orthodoxnímu ritu. Spoře protestantský interiér byl okrášlen ikonostasem, který zhotovila stolařská firma ze Želátovic a jeho výzdobu zajistila ruská akademická malířka Olga Djačenková žijící tehdy v Československu. Další posvátné obrazy a fresky provedl všestranně nadaný otec Andrej Kolomacký (také stavitel chrámů a ikonopisec). Bohoslužby se konečně konaly ve svatostánku, což bylo pro všechny pravoslavné velikou vzpruhou. Samosebou i pro (proto)presbytera Václava, jenž se po takovém nasazení zotavoval ze srdeční slabosti na léčebném pobytu v Poděbradech. Za příkladné plnění povinností byl v roce 1938 pražskou církevní obcí vyzván, aby se zúčastnil konkursu na uvolněné místo duchovního správce v kathedrálním chrámu svatého Cyrila a Metoděje. Tu obstál a s celou rodinou přesídlil do hlavního města.

Vladimír Petřek se narodil 19. června 1908 v Hodolanech na moravské Hané. Pocházel z učitelské rodiny, kde byl vychováván (jako jeho devět sourozenců) k svobodě ducha, národní hrdosti a solidaritě. Při docházení na reálné gymnázium v Olomouci projevoval zájem o literaturu (předně o poesii) a talent na cizí jazyky. Již ve školním věku si vnímaví rodiče (Josef a Marie) povšimli jeho upřímného náboženského přesvědčení. Proto jej na přímluvu vladyky Gorazda poslali co by patnáctiletého do Jugoslávie na Theologické lyceum v Sremských Karlovcích. Nato se nadějný mladík vzdělával na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Bělehradě. Po deseti letech se vrátil do vlasti s výtečným přehledem netoliko v theologii, ale i ve filosofii. K tomu perfektně mluvil německy a srozumitelné byly pro něho také anglicky a francouzsky psané knihy. Obstojně ovládal srbochorvatský, slovinský, bulharský a makedonský jazyk. Samozřejmou byla i jeho znalost ruštiny, církevní slovanštiny, hebrejštiny, klasické řečtiny a latiny. V roce 1933 povinně nastoupil na vojnu v Kroměříži.

Zdejší velitelství zaznamenalo u tohoto neobvyklého muže kromě zmíněných předností i jeho autoritu, spolehlivost a fysickou odolnost. Tedy mu nabídlo kariéru důstojníka generálního štábu pověřeného součinností s tehdejšími jugoslávskými spojenci, ale on rozhodný pacifista odmítl. Ostatně o jeho ne zrovna příznivém smyšlení o armádě svědčí i ta skutečnost, že dosáhl hodnosti pouhého svobodníka (aspiranta). Poté jako civilista učinil závažné rozhodnutí o svém budoucím poslání. 7. prosince 1934 se oženil s Jiřinou Reinlovou ze zámožné lékařské rodiny a o devět dnů později byl vysvěcený na kněze. Natrvalo se přemístil do Prahy a vykonával duchovní službu nejen v kathedrálním chrámu svatého Cyrila a Metoděje, nýbrž také v Plzni, Karlových Varech, Litoměřicích a Josefově.

Kromě tohoto náročného povolání se zapojil i do společenského života – navštěvoval náboženské přednášky a setkával se s tehdejšími mysliteli, umělci a básníky (dokonce se spřátelil s Jaroslavem Seifertem). Manželé Petř(e)kovi nejprve užívali místní faru, později pobývali v Řipské ulici č.p. 3 na Vinohradech. Paní Jiřina, především po narození dcery Jiřinky (1935), měla jinou představu o rodinném štěstí než Vladimír. Byla zvyklá na určitý blahobyt, a tudíž na něho naléhala, aby se nastěhovali do činžovní vily, kterou zakoupili její rodiče v Praze-Podolí. Bydlení s nimi nebylo idylické a zvláště sdílení rozličných hodnot ukázalo nemožnost vzájemného soužití. Tu se projevilo, že ona chtěla býti rozhodně hmotně zajištěna (což bylo pro něho - služebníka božího: jaksi problematické), zatímco on hledal duchovní bohatství (což bylo pro ni -  praktickou ženu: věru nepochopitelné). Inu, po třech letech od svatby se rozešli. Po této smutné události se však částečně vzchopil a nezanedbával ani práci na svém dalším vzdělávání.

Původně uvažoval o svojí alma mater, ale z praktických důvodů se rozhodl  pro Husovu československou evangelickou fakultu University Karlovy. Doktorát z theologie získal v roce 1937 po složení předepsaných zkoušek a obhájení disertace: Církev a stát ve spisech křesťanů prvních čtyř věků. Tento stále radostný a temperamentní kaplan byl pro věřící vhodnou protiváhou k vážnému a uzavřenému faráři Václavu Čiklovi. Nadále psával do Věstníku české pravoslavné eparchie a překládal jihoslovanské a bulharské básníky. Jako příslušník Spolku křesťanských mládenců (YMCA) informoval (i v oné době) duchovně zpustlou a zlenivělou českou veřejnost o pravoslaví. Roku 1938 jej vladyka Gorazd pověřil, aby zastupoval českou pravoslavnou církev na XIV. mezinárodním starokatolickém kongresu ve švýcarském Curychu, což s přehledem zvládnul. Po násilném obsazení ČSR nacistickými vojsky a vyhlášení Protektorátu spolu s otcem Václavem Čiklem vystavoval židovským občanům potvrzení o křtu (cca: stovka osvědčení), aby snáze mohli vycestovati převážně do Jižní Ameriky. Také oba dočasně (podzim 1941) ukrývali v kathedrálním chrámu hledané odbojáře a nakonec poskytli asyl (30.5. - 18.6. 1942) sedmi parašutistům, kteří (předně: Josef Gabčík a Jan Kubiš) zlikvidovali zastupujícího říšského protektora. 

Jan Sonnevend se narodil 25. prosince 1880 v Topolanech u Vyškova. O jeho dětství a studiu nebyly zjištěny prozatím žádné poznatky. Ač vyrůstal v rolnickém prostředí, přesto se svojí houževnatostí stal úspěšným pojišťovacím úředníkem. Takto finančně zaopatřený se roku 1907 oženil s Marií Lorkovou a usadil se v Brně. Tady se významně podílel i na založení pravoslavné církevní obce v roce 1924. S ostatními věřícími se účastnil ustavující schůze, kde byl v roce 1925 převážnou většinou jmenován za místopředsedu. Napomohl k vytvoření pěveckého sboru (1926 – 1928) a konečně přispěl (štědrými peněžními dary) i na výstavbu chrámu svatého Václava na Špilberku (1930 – 1931). V profesním životě dosáhl funkce ředitele Okresní nemocenské pojišťovny.

Po penzionování se roku 1938 odstěhoval do Prahy, kde dobrovolně působil jako člen kuratoria plicní léčebny a revizor účtů v Ústřední Masarykově lize proti TBC. I přes zasloužený odpočinek si našel sdostatek času pro místní pravoslavnou obec. Díky svojí vzácné povaze a dobré proslulosti byl zvolen za předsedu rady starších kathedrálního chrámu svatého Cyrila a Metoděje. Tu se zasloužil o jeho případnou úpravu v duchu pravoslavné tradice. Vedle církevního dění se omezeně věnoval i tomu světskému, předně navazoval kontakt s přesvědčenými vlastenci. Seznámil se například se sokolským činitelem a učitelem Janem Zelenkou-Hajským a přihlásil se do nekomunistického odbojového hnutí. Po 27. květnu 1942 si uvědomil, že vojenský úder proti Heydrichovi nesmí býti zbaven mravní opory českého národa.

Společně s farářem Václavem Čiklem a kaplanem Vladimírem Petř(e)kem přijali (skrze bývalého československého legionáře Petra Fafka) pronásledované národní mstitele a ubytovali je v kryptě kathedrálního chrámu (následně se i o ně starali). Kvůli zradě rotného Karla Čurdy (jejich vojenského kolegy ve výcviku ve Velké Británii) však nastalo 17. června 1942 rozsáhlé vyšetřování, které vedlo k odhalení úkrytu. Následující den, brzy ráno, bylo toto posvátné místo obklíčeno stonásobnou přesilou německé branné moci a při úporném dobývání výsadkáři zahynuli (jejich poslední slova: “Češi se nikdy nevzdávají!”). Otec Václav s manželkou, rodina kostelníka Ornesta a otec Vladimír (ve svém bytě  v Podskalí č.p. 355/39 – dnes ulice Gorazdova č.p. 355/5) byli zatčeni. Později gestapo zajistilo i Jana Sonnevenda s jeho paní a vladyku Gorazda.

Tento se pokoušel zachrániti církev a vzal veškerou vinu za skrývání atentátníků na sebe – ale marně! Po předpojatém procesu byli všichni čtyři odsouzeni k trestu smrti. Je opravdu děsivé, že kromě již uvedených mučedníků, kteří byli popraveni 4. září (o den později otec Vladimír) na kobyliské střelnici, bylo násilně dopraveno do Terezína a poté do Mauthausenu dalších 253 podezřelých lidí, ať' už pomocníků anebo příbuzných (v jejich průvodkách bylo napsáno: R. U. = návrat nežádoucí). Mezi nimi byla i Marie Čiklová (dcery tehdy nedospělé: Olga a Tanja byly poslány do převýchovného lágru ve Svatobořicích u Kyjova). Rodina Petř(e)kova byla stižena dosti krutě: tatínek Josef (+ Osvětim) a maminka Marie (+ Osvětim), bratři Jaroslav (+ Osvětim) a Miroslav (+ otrávil se ampulí s jedem po nezdařeném útěku z koncentračního tábora na území francouzské Champagne) a sestra Milada (byla postřelena do hlavy z rozmaru dozorce v Kounicových kolejích v Brně: + Osvětim).

Naštěstí zbylé sestry Marie, Jiřina, Věra, Zdena a Květa  i konečně bratr Emil přežili. Po bývalé manželce (otce Vladimíra) Jiřině a její dceři (téhož jména) nebylo ani pátráno, ježto byli rozloučeni a on žil sám. Marie Sonnevendová a její dcera Ludmila s (druhým) manželem Josefem Ryšavým zahynuli v Mauthausenu. Tři nezletilí synové z prvního manželství byli uchráněni v původní rodině Ortově a o své mamince nesměli mluviti.  Dále bylo nenávistně vyhlášeno: “že česko-pravoslavné obce se tímto rozpouštějí”. Církevní majetek byl zkonfiskován a rozkraden jednotkami SS. Chrámy, kaple a modlitebny byly uzamčeny.

Ostatní pravoslavní kněží byli odvezeni na nucené práce (v těžkém strojírenství) do Německa  a věřící tak zůstali bez duchovní péče. Po skončení války se sice pravoslavná církev dočkala symbolického uznání, když president Edvard Beneš pravil o zabití Hitlerova oblíbence: “byl to největší čin, o který jsem se mohl opřít” a náš vladyka Gorazd (roku 1987 byl svatořečen), protopresbyter Václav Čikl, presbyter Vladimír Petřek a předseda rady starších Jan Sonnevend obdrželi Československý válečný kříž 1939 in memoriam, ale po únoru 1948 nastaly opět krušné časy. Komunisté, stejně jako předtím nacisté, byli posedlými nepřáteli pravoslaví a podle toho také upravovali dějiny (ostatně, děje se tak podnes i od jiných). Proto bylo svědectví dosud nebývalé lidské odvahy pro příští generace úmyslně zamlčováno. Tož: nyní, po sedmdesáti letech – si znovu připomínáme morální postoj našich (novo)mučedníků, který je příkladem opravdové lásky ku své vlasti a národu, trvalé víry ve vítězství dobra nad zlem i neklamného hrdinství hodného k následování!

Prot. Mgr. Milan Augustýn Jareš, pravoslavný duchovní královéhradecký (manu propria)

Text vzniknul k 70. výročí mučednické smrti svatého Gorazda a jeho pravoslavných spolupracovníků.

Pokud si přejete přispět Pravoslavné církevní obci v Hradci Králové, lze tak učinit zasláním libovolné částky na číslo účtu: 10 89 64 33 99/0800 (více ZDE)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Milan Augustýn Jareš

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Bisnode: Informační ne-povinnost

10:59 Bisnode: Informační ne-povinnost

Termín pro zveřejnění finančních výkazů firem za rok 2017 uplyne zhruba za měsíc, přesto výsledky sv…