Byla jste významnou postavou českého disentu. Jak hodnotíte deziluzi dnešních mladých lidí, kteří často tvrdí, že si sice váží nabyté svobody, ale mají pocit, že nemají proti čemu bojovat, za čím jít, a cítí se ve všech možnostech (cestování atd.),  které mají, tak trochu ztraceni?

Deziluze mladých, to je nepřesné, protože mladí se narodili do dnešního systému, deziluzí trpí část střední generace, která se nedokázala vtěsnat –uplatnit v současném světě. Pokud máte na mysli deziluzi současné generace v západních zemích, tak to je trochu jiné u nás, než u nich. Tam jasně vědí, že nebudou žít v takovém blahobytu, jako žili jejich rodiče, a že tento společenský systém stagnuje. Globalizace, krach burzy  a k tomu relativně vysoká životní úroveň vede mladé lidi na Západě k demonstracím, ale bez alternativy. Chtějí jiný systém, ale nevědí, jaký. Být proti, to není program. Přesto je mně to sympatické.  Proto to nejsou „revoluce“, ale jen revolty, často jen  sebepotvrzení této generace. Ale toto u nás zatím není. Pár demonstrací, které taky svolávají odboráři a politické strany se tam ohřejí na stejných tribunách, to nejsou vzpoury mladých. Taky neznám - zatím- žádné vůdce těchto revoltujících. Zde vůbec nejsou a na Západě taky je jich málo. Ve srovnání s tím, jak revoltovala mladá generace v roce 1968-69 na Západě, jak se postavila proti vlastnímu státu v USA v podobě hippies, New Left,odporu proti válce ve Vietnamu, nebo hnutí za lidská práva, tedy za pomoc menšinám…. To zatím neexistuje ani u nás ani na Západě. To že si postaví stanová městečka v parcích a občas na náměstí,  je spíše happening . I v Londýně, kde to trvalo pár týdnů, si „revolucionáři“ z rozbitých výkladních skříní brali především moderní videotechniku a nikdo z nich neodnášel chleba. To je symptomatické.

Litujete Vy sama, že jste své mládí prožila v totalitě a ne dnes? V čem jsou podle Vás dnešní mladí lidé jiní než byla Vaše generace?