Po splasknutí „bubliny“ neudržitelného boomu výstavby a krachu realitního trhu v USA došlo v letech 2007 až 2009 k finanční krizi a k následné hluboké ekonomické recesi. Jeden z mála analytiků, kteří tu krizi předpověděli, profesor londýnské Kingston University, Steve Keen nyní vyhlíží krizi z Východu a tvrdí, že neuvěřitelnou bublinou je čínská burza. Čeká tedy světovou ekonomiku něco podobného jako před cca osmi lety?
Myslím, že něco podobného nečeká. Hlavním důvodem je to, že tzv. velká recese prostě dodnes nebyla vyřešena a jen se – různými opatřeními jako je třeba kvantitativní uvolňování – zmírňují její příznaky. Koneckonců proč jinak by se ve vyspělých zemích začaly objevovat pojmy jako z 30. let, například setrvalá stagnace. Čína a její další vývoj má bezesporu svá rizika, ale ukazovat na ni jako na výlučnou hrozbu je spíše politická objednávka. Rozvíjející se ekonomiky se musejí potýkat s tím, že vyspělé země vykazují velmi slabý růst, resp. stagnaci, že se propadly ceny primárních komodit a obrátily kapitálové toky v jejich neprospěch.
Rizika ve světové ekonomice tedy neplynou z Číny, ale z celkových systémových nerovnováh: dlouhodobé oslabování práce ve prospěch kapitálu, z toho plynoucí vysoká nerovnost, financilizace, nadvýroba… stručně shrnuto, „velká recese“ neskončila, trvá.
Existují pro současnou světovou ekonomiku větší hrozby než ta zmiňovaná čínská?
Samozřejmě, omezovat se jen na jednu zemi, která notabene neovládá světový finanční systém, ale je jím spíše ovlivňována, skutečně vypadá jako politická objednávka. A to nechci hájit či bagatelizovat některé znepokojivé signály z čínské ekonomiky. Nicméně – dokonce i dosti konzervativní instituce jako MMF či OECD si začínají uvědomovat šíři problémů např. voláním po silnějším fiskálním stimulu u vyspělých zemí. Kdyby byl problém jen v Číně, jejich reakce by byly jiné.
Hraje vůbec v globalizované ekonomice roli, zda taková bublina vznikne ve Spojených státech, v Číně, nebo někde jinde?
Roli to samozřejmě hraje, protože je u zemí různá míra propojenosti a z toho vyplývající síla přelévacích efektů. Bubliny jsou znakem dominance finančního sektoru nad reálnou ekonomikou, což je problém minimálně poslední dvě dekády. Bubliny navíc často „suplují“ nedostatek růstu v reálné ekonomice. V minulých dvaceti letech to bylo ve vyspělých zemích takové putování od bubliny k bublině – od Japonska po USA či eurozónu.
Nakonec samozřejmě reálná ekonomika vždy zvítězí, bohužel za katastrofálních socio-ekonomických dopadů. Bohužel u velkých aktérů povětšinou platí „bližší košile než kabát“ a neuvědomují si, že chyby v jejich hospodářské politice se nejen dotknou ostatních, ale vrátí se jim v globalizovaném světě zpět jako bumerang.
Ekonomická krize je brána jako cyklický jev, ale také jako stav, na němž někteří ukrutně vydělají. Jsou finanční spekulace „na krizi“ záležitostí až posledních desetiletí, nebo tomu tak bylo i dřív?
Krize sice jsou cyklický jev, ale já si vůbec nemyslím, že „velká recese“ je cyklický jev. Kdyby tomu tak bylo, tak se nebudeme potýkat s pojmy jako setrvalá stagnace a centrální banky by neexperimentovaly se zápornými úrokovými sazbami a v tisku hlavního proudu, jako jsou Financial Times, by se čím dál častěji nepsalo o penězích vyhazovaných z helikoptéry jako o posledním možném řešení. Velká recese je krize jiného typu, a proto ji nelze „řešit“ běžnými ekonomickými nástroji. Proto pozorujeme čím dál větší bezmoc centrálních bank a frustraci z toho, že se stále nedaří „nakopnout motor.“ Spekulovat v takovém prostředí má svá rizika, protože poruchy tohoto typu vykazují tak velkou dynamiku, že si s nějakými jednoduchými modely a extrapolacemi nevystačíte…
Občas bývá zmiňován i vliv neproduktivního kapitálu. Jaký dopad má, že nějaký kapitál leží ladem a nepoužívá se?
Jsme dnes v situaci, kdy ve vyspělých zemích je možno si vypůjčovat za velmi nízké úroky, ale přesto je míra investic rekordně nízká. Firmy sedí na penězích, nebo preferují své zisky roztáčet ve finanční ekonomice. Proč tomu tak je? O tom se vede celá řada sporů, můj názor se týká stále méně atraktivní míru zisků, (blokovanou značnou nadvýrobou a slabou poptávkou – což jsou zase ty stagnující mzdy většiny obyvatelstva) včetně toho, že mnohem lepší „byznys“ je dnes vytloukání renty přisáním se na veřejné zdroje. Nízká míra investic, která není obnovena ani při rekordně nízkých úrokových sazbách, ukazuje na to, že něco je „hodně jinak“ a že jsou před námi velké změny. Ve finanční ekonomice roztáčený kapitál destabilizuje reálnou ekonomiku a přispívá k již tak vysoké nerovnosti. Nevyužité kapacity v reálné ekonomice vedou k nízkému růstu, stagnaci a samozřejmě nezaměstnanosti, či pracující chudobě a podobným jevům. Nic hezkého to není.
Je možné se na krizi připravit? Petr Robejšek na besedě s občany radil hlavně neinvestovat do eura. „To, co máte, nenechte elektronicky v bance, ale dejte si to pod slamník, ale musí to být správné bankovky; anebo ještě lépe – nakoupit něco, co je stabilnější, a to jsou pozemky, nemovitosti, zčásti také zlato, malé mince,“ prohlásil. Souhlasila byste s jeho doporučeními, nebo ještě lépe, kdyby se „všichni vrhli na totéž“, měly by takové rady význam?
Tak do eura bych taky neinvestovala. Je rozdíl mezi běžnou cyklickou krizí a je rozdíl mezi tím, co prožíváme nyní. Znovu opakuji, to není běžná krize, která prostě někam odkráčí. Hloubka problémů a reakce institucí, které dlouhodobě podporovaly neoliberální kapitalismus, svědčí o závažnosti situace. S doporučeními bych obecně souhlasila, s tím, že mezi ty rozumné investice podle mne patří také pozemky a nemovitosti, ideálně zdroj pitné vody apod. Všichni se na to vrhat určitě nebudou, protože prvotní reakcí na ekonomické problémy bývá prudký nárůst zlata – které já osobně považuji za fetiš, který je vám ve skutečné krizi, kdy se hroutí celý finanční systém, k ničemu. Mnoho lidí se také stále domnívá, že celý ten systém tak nějak „pojede dál“, ti se těmito otázkami nezabývají.
O krizi se ale bavíme zatím ještě v éře ekonomického růstu. Jsou oprávněné hlasy, že už je u konce? Nebo se dá, byť na nižší úrovni, ještě několik let udržet?
Opravdu růstu? Vyspělé země zažívají velmi slabý růst, spíše stagnaci; a to jsme osm let(!) od vypuknutí velké recese. Ergo, něco je hodně špatně. Situace je tak špatná, že se snižuje i potenciál postižených zemí – „krátkodobá“ porucha má tedy své dlouhodobé dopady, jak se jasně ukazuje.
Je to ono proklínané písmenko L a vyspělé země jsou v této situaci zaklíněny už velmi dlouho navzdory řadě netradičních hospodářských politik. Existuje jen malé porozumění pro skutečné kořeny velké recese, takže se pořád vyhlíží nějaké oživení, a přitom se přehlíží, k jak závažným změnám dochází v ekonomice (a naštěstí byť pozvolna) i v ekonomické teorii. Jsme v procesu, který jsem ve své druhé knize nazvala velká transformace, která je charakterizována obrovskou koncentrací krizí a v níž se rozbíhají změny, které nenechají v našem světě kámen na kameni. Očekávat, že to tak nějak pojede dál jako vždy, je velká chyba.
Psali jsme:
_635659716722979085.jpg&id=71972)
_635659716376063266.jpg&id=71971)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
