Proč jste se rozhodla konvertovat k Islámu?

Já jsem se v roce 2005 v březnu seznámila se Syřanem. Nabídl mi brigádu. Začala jsem u něj pracovat, on mne vozil do práce a hodně jsme se bavili o islámu. Vozil mi brožurky, vozil mne sebou do Prahy do mešity. Takže mne postupně začal vzdělávat, uvědomovat o tom, co ten islám je nebo co by měl být dle jeho slov. My jsme se pak nějak v květnu nebo v červnu sblížili. Po půl roce jsem zjistila, že jsem těhotná. Musela jsem konvertovat, abychom se mohli vzít. To byl vlastně asi ten hlavní důvod.

Jak se k vám choval na začátku vztahu?

To bylo naprosto v pořádku. Tam nebylo nic oproti českým nebo evropským standardům. Normálně jsme chodili do bazénu, do restaurace, na procházky, nebo třeba na výlety. Než jsem konvertovala, tak bylo všechno tak, jak jsme zvyklí tady u nás. Naopak on se oproti těm vrstevníkům, které jsem znala, choval ke mně opravdu moc hezky. Navíc měl nadhled, zkušenosti… Když jsme šli někam ven, pozval mne na kávu, přivezl kytku, choval se opravdu hezky. A to mne asi nejvíc upoutalo.

O kolik je starší než vy?

O 24 let. Jemu v té době bylo přes čtyřicet. Působil mnohem více světaznale, než jsem byla zvyklá u svých vrstevníků, a já k němu tehdy ve svém věku opravdu vzhlížela.

Když jste otěhotněla, tak se situace změnila?

Když jsem otěhotněla, tak se mu to nejdřív nelíbilo. Ačkoliv předtím od srpna do září mi vysvětloval, jak je potřeba, abychom měli velkou rodinu, když se vezmeme. Když jsem pak otěhotněla a nelíbilo se mu to, tak jsem to nechápala.

Vysvětlil vám, proč se mu to nelíbilo?

Z důvodu, že o tom nebyla informována jeho rodina. Bál se maminky. Já mu to volala do Sýrie a on mi do telefonu řekl, abych šla na interrupci. Pak mi volal asi za čtyři hodiny znovu, že tedy si to dítě necháme, ale že to nikdo nesmí zatím vědět. Takže my jsme to vlastně dva roky tajili před jeho první ženou.

První ženou? O té jste věděla?

Věděla jsem o ní, ale byla jsem naivní, věřila jsem, že jim to nefunguje. Tajili jsme to, ačkoli už jsme byli spolu dávno oddáni v rámci té ummy (muslimská obec, pozn. red.).

Co to znamená?

To se sepisuje smlouva o manželství, co se týče islámu. Česká legislativa neuznává mnohoženství. Takže já jsem pro české úřady byla vlastně milenka. Byla jsem samoživitelka, žila jsem sama se synem, což tak vlastně bylo i fakticky. Ale abychom mohli jezdit do mešity, mohl mne představovat před tou komunitou, tak jsme museli mít sepsaný doklad za účasti svědků – jakoby v podstatě neformální manželství. Já jsem měla stanoveného svého zástupce pro případ problémů nebo nějakých nejasností, aby ten zástupce se hádal za mne. A já jako žena, abych se nemusela nikdy s manželem hádat. Takže to bylo sepsáno 25. 11. 2005.

Jak se choval, když jste byla těhotná?

On se ze Sýrie vrátil, když už jsem byla nějak na začátku čtvrtého měsíce. Předtím, než se vrátil, jsem normálně pracovala. Pak se vrátil, řekl, že musím konvertovat, a poté jsme se brali. V průběhu pár dní jsem pak byla upozorňována, že už se opravdu musím zklidnit a chovat se jinak.

Jak jinak?

Já jsem si myslela, že se nic nebude měnit. Samozřejmě jsem věděla, že budu respektovat, že jsem muslimka. On si začal ale tvrdě vynucovat, že to dítě musí být opravdu v islámské rodině. Takže jsem, jak se říká, byla směřována k tomu, abych se líp učila islám, učila se o tom, jak se mám chovat hlavně jako žena, manželka a matka. Učila jsem se, že se mám zahalovat. On samozřejmě za mnou jezdil míň, protože, jak jsem měla bříško, nás nikdo nesměl vidět. Takže... když mě na příklad vzal jednou nebo dvakrát týdně někam ven, tak jsme jeli třeba 60 kilometrů daleko, tam jsme si dali kafe a za dvě hodiny mne vezl zpátky domů.

A mohla jste si vyrazit někam sama nebo s kamarádkou?

Já jsem byla permanentně kontrolovaná. Mně tehdy zůstala jedna opravdu dobrá kamarádka. Ta se mnou chodila, když jsem byla těhotná, třeba do města, šly jsme se projít. Byla jsem kontrolovaná, abych nechodila sama, kam jdu, s kým jdu, kdy se vrátím… V tomto směru nastávaly konflikty i předtím, než jsme se vzali. Když jsem třeba potkala spolužáka nebo kamaráda, tak jsem k němu nesměla jít blíž než na tři čtyři metry. A z takové vzdálenosti se s ním bavit. Tam prostě musíte dodržovat nějaké dekorum a nesmíte se k tomu muži přiblížit třeba na metr. My jsme dejme tomu jeli do mešity a já jsem cítila, jak mne sleduje. A tam vás nesleduje jeden člověk, ale dalších dvacet. Oni jsou přesně propojení. Takže vás někdo pozdraví a vy stojíte v podstatě na délku auta, možná ještě kousek dál od toho člověka a bavíte se s ním.

Jak na toto reagovali vaši známí, přátelé?

Já jsem tímhle vším právě většinu přátel ztratila.

A rodiče?

Já maminku nemám od dvanácti let, co od nás odešla. Takže mám jen tatínka. Tatínek o něm věděl už od začátku, vnímal ho jako slušného člověka. A já sama jsem tehdy opravdu neměla přehled o tom, co je islám, co to obnáší. Byl to rok 2005, to tady nikdo o ničem takovém nevěděl.