„Uprchlická vlna začala v roce 2011, jak propuklo arabské jaro, které začalo v Tunisku, kde se upálil mladý pouliční prodavač na protest proti zákazu jeho podnikání. To vyvolalo vlnu nevole v dalších státech a přerostlo to v odstoupení prezidenta Bin Alího, který tam vládl třicet let. Situace, která byla v Tunisku, tedy vláda jedné strany či jednoho prezidenta, je dost typická pro Blízký východ. Tím pádem se tato revoluční vlna přenesla do dalších zemí, kde v některých přerostla v ozbrojený konflikt, který začal produkovat uprchlíky. Nejpalčivější situace nastala v Sýrii, Iráku, když Islámský stát opanoval jeho značnou část, a také v Libyi, kde do dnešního dne probíhá občanská válka a země je rozdělena na tři části,“ uvedl v úvodu svého vystoupení doktor Ramadan.

Co příchozí, to (ne)muslim

„Ke struktuře uprchlíků bych chtěl zmínit klišé veřejnosti o uprchlících, kteří přicházejí. Jsou často jednoduše označováni za muslimy. To je velmi evokující vyjádření této velmi diverzifikované skupiny lidí, kteří proudí do Evropy. Za prvé ne všichni uprchlíci jsou muslimského vyznání. Třeba se vůbec nepočítá s tím, že by někdo byl ateista, a takových lidí je mnoho,“ vysvětloval pracovník Západočeské univerzity. „Další důvod, proč si myslím, že toto označení není korektní, je, že evokuje určitý domnělý střet mezi arabsko-islámskou civilizací a evropskou civilizací. V dnešní době, kdy svět spěje ke globalizaci, v postmoderním, postnárodním světě, by si ti lidé minimálně zasloužili, aby byli označováni na základě své národnosti. To by je přiblížilo k veřejnosti a pomohlo pochopit situaci v zemích, odkud odchází!

Další klišé podle doktora Ramadana je, že „…uprchlíci, kteří přicházejí, jsou pouze muži, silní mladí zdraví muži, kteří, místo aby bojovali v zemi svého původu, jdou za lepším a chtějí si ekonomicky přilepšit. To samozřejmě není pravda. Pokud se jedná o samotné muže na cestě, tak je to z důvodu, že ti lidé nemají na to, aby platili cestu celé rodině, která je často početná, a všichni si nemohou dovolit vyjít na cestu. Případně se jim zdá tato cesta riskantní, což tedy i je, a snaží se tedy vyčkávat, zda se jejich zástupci dostanou do Evropy, legalizují svůj pobyt a pak se snaží sloučit rodinu.“