„Uprchlická vlna začala v roce 2011, jak propuklo arabské jaro, které začalo v Tunisku, kde se upálil mladý pouliční prodavač na protest proti zákazu jeho podnikání. To vyvolalo vlnu nevole v dalších státech a přerostlo to v odstoupení prezidenta Bin Alího, který tam vládl třicet let. Situace, která byla v Tunisku, tedy vláda jedné strany či jednoho prezidenta, je dost typická pro Blízký východ. Tím pádem se tato revoluční vlna přenesla do dalších zemí, kde v některých přerostla v ozbrojený konflikt, který začal produkovat uprchlíky. Nejpalčivější situace nastala v Sýrii, Iráku, když Islámský stát opanoval jeho značnou část, a také v Libyi, kde do dnešního dne probíhá občanská válka a země je rozdělena na tři části,“ uvedl v úvodu svého vystoupení doktor Ramadan.
Je Adam Vojtěch dobrý ministr zdravotnictví?Anketa
Co příchozí, to (ne)muslim
„Ke struktuře uprchlíků bych chtěl zmínit klišé veřejnosti o uprchlících, kteří přicházejí. Jsou často jednoduše označováni za muslimy. To je velmi evokující vyjádření této velmi diverzifikované skupiny lidí, kteří proudí do Evropy. Za prvé ne všichni uprchlíci jsou muslimského vyznání. Třeba se vůbec nepočítá s tím, že by někdo byl ateista, a takových lidí je mnoho,“ vysvětloval pracovník Západočeské univerzity. „Další důvod, proč si myslím, že toto označení není korektní, je, že evokuje určitý domnělý střet mezi arabsko-islámskou civilizací a evropskou civilizací. V dnešní době, kdy svět spěje ke globalizaci, v postmoderním, postnárodním světě, by si ti lidé minimálně zasloužili, aby byli označováni na základě své národnosti. To by je přiblížilo k veřejnosti a pomohlo pochopit situaci v zemích, odkud odchází!
Další klišé podle doktora Ramadana je, že „…uprchlíci, kteří přicházejí, jsou pouze muži, silní mladí zdraví muži, kteří, místo aby bojovali v zemi svého původu, jdou za lepším a chtějí si ekonomicky přilepšit. To samozřejmě není pravda. Pokud se jedná o samotné muže na cestě, tak je to z důvodu, že ti lidé nemají na to, aby platili cestu celé rodině, která je často početná, a všichni si nemohou dovolit vyjít na cestu. Případně se jim zdá tato cesta riskantní, což tedy i je, a snaží se tedy vyčkávat, zda se jejich zástupci dostanou do Evropy, legalizují svůj pobyt a pak se snaží sloučit rodinu.“
Fotogalerie: - Nekšeftujte s rouškami!
Jsme bez srdce?
„Dalším argumentem odmítačů pomoci je skutečnost, že prý jsou na tom uprchlíci v podstatě ekonomicky dobře, že toho tolik nepotřebují. Že prý mají značkové oblečení nebo dobré mobilní telefony. Samozřejmě, co se týká těch telefonů, tak ty jsou přece docela dobrým pomocníkem při jejich cestě. Používají navigaci a další služby, takže to není argument, aby se jim odmítala pomoc a nepřijímali se,“ vysvětloval host. „V části české společnosti chybí soucit, milosrdnost. Značná část lidí vůbec nevěří, že uprchlíci potřebují pomoc. Hledají se argumenty, proč nepomoci. Že lidé si prý chtějí jen ekonomicky přilepšit, chtějí se dostat do Evropy kvůli pohodlnějšímu životu a že třeba v jejich domovech se nebojuje nebo že to tam není tak hrozné,“ pokračoval dále doktor Ramadan.
„Pokud mohu mluvit za Sýrii, konflikt tam trvá devět let. Lidé žijí v místech, kde se momentálně bojuje, protože v Sýrii se situace měnila mockrát v průběhu těch let, bojovalo se o různá města, takže se tam střídaly podmínky. Někde byly chvíli lepší, chvíli horší, ale každopádně ti lidé, kteří pocházejí z válečných oblastí, tam žít nemohou. Sýrie před konfliktem byla poměrně ekonomicky stabilní země, byť se nedá srovnávat s Českou republikou. Základní potřeby důstojného života byly zajištěny, což se samozřejmě nyní říci nedá. Motivací pro útěk je v první řadě strach o život. Samozřejmě také ekonomické důvody, protože válka s sebou nese další důsledky, jako je ztráta práce či podnikání, ztracení úspor. Takže ti lidé jsou v podstatě bez prostředků. Takže můžeme možná říci, že motivace je i ekonomická, ale primárně je motiv bezpečnostní. Jsou to negativní zkušenosti a strach. Proto tedy ten útěk,“ uvedl před veřejností doktor Ramadan a dodal, že sám se setkal s uprchlíky v České republice jako soudní tlumočník arabštiny, „…kdy pomáhám skupinám uprchlíků a jejich rodinám, které byly zajištěny v záchytu nebo zde požádaly o azyl.“
Psali jsme:
Jsme chroničtí, notoričtí odmítači
Je tu paradox. „Všem Syřanům, kteří požádali o azyl, byl tady azyl udělen, ale na druhé straně, pokud by Česká republika měla přijmout někoho ze zahraničí, tak je tu odmítavý postoj. Argumentace je, že se nejedná o děti. Ty mají přednost, mají prioritu, ale mělo by se pomáhat všem, kteří to potřebují, protože utíkají před válečným konfliktem a nemají prostředky. Řecko samotné nemůže ustát tuto situaci, a proto je třeba kombinace s ostatními státy EU, i když jsou argumenty, že Řecko dostalo peníze, tak ať se postará. Ale peníze nemohou řešit veškerou potřebnou infrastrukturu, dostatek sociálních pracovníků či expertů Je tam tedy potřeba součinnosti všech států EU, aby se situace zvládla,“ apeloval doktor Ramadan. „A pak je třeba, aby se učinilo větší úsilí pro ukončení samotných tamních konfliktů. Tam to teď graduje třeba v Idlíbu, kde působí několik zahraničních aktérů a politicky není vůle uklidnit situaci a zastavit uprchlickou vlnu.“
Fotogalerie: - Přijatý pakt o uprchlících
Podle hosta to tak není, že by se všichni Syřané chtěli dostat do Německa. „Protože učím uprchlíky v Německu, vím, že nejsou všichni spokojeni se svým životem v této zemi. Museli odejít z domova. Ne všichni touží po tom, že by strávili celý život v Německu. Někteří by se chtěli vrátit do Sýrie, ale ono to nejde. Tím chci říci, že větší část lidí byla k životu v zahraničí donucena, nikoliv, že by využila situaci, aby se dostali do Evropy.“
Integrace téměř zaručena
„Moji vlastní příbuzní se dostali do České republiky, jejich cesta nebyla tak strastiplná,“ zavzpomínal doktor Ivan Ramadan. „Přiletěli letadlem na české vízum. Ale byli nuceni odejít, protože nemohli pořád spoléhat na to, že se jim v Sýrii nic nestane. Bezpečnostní důvody byly tedy primární pro jejich odchod. Byli dobře integrováni, našli si práci, naučili se češtinu. To bych chtěl použít jako příklad. Integrace lidí z Blízkého východu není takovým problémem, jakým by se mohlo zdát. Sám to vidím na uprchlících v Německu, kteří se velice rychle učí němčinu. Lidé hovořící perštinou, afghánštinou, se poměrně dobře učí evropské, indoevropské jazyky a jejich integrace je poměrně rychlá. Samozřejmě existuje skupina lidí, kde to je více problémové, třeba nemají ochotu se učit jazyku nebo novým věcem, ale ti jsou v menšině. Není možné přisuzovat apriorně lidem nějaká klišé. Každý žije svůj individuální život, liší se preference lidí a jejich názory na život,“ konstatoval přednášející.
„Integrace je z části dílem institucí a pak také dobrovolníků. Výběr uprchlíků, kteří by měli být přijati, by neměl být prováděn pouhým mapováním jejich zemí původu nebo náboženské příslušnosti, ale spíše podle potřebnosti, a kdo je na tom nejhůře, tak tomu by mělo být pomoženo. V minulosti tady byla snaha přijmout třeba křesťanské uprchlíky z Iráku. Ten projekt ztroskotal. Jedním z argumentů bylo, že křesťané jsou ideální pro Českou republiku, protože „jsou blíže“ k české kultuře. Samozřejmě to není pravda. Vždy jsou tam osobní preference. Někteří z těchto lidí odešli do Německa a měli k tomu své důvody. Blízkovýchodní komunity jsou dost zaměřeny na rodinu a společný život, takže pokud mají nějaké příbuzné třeba v Německu, tak tam odcházejí. V integraci tedy nehraje roli etnická a náboženská příslušnost. Jsem zastáncem přijetí syrských nebo jakýchkoliv jiných dětí z Blízkého východu, protože jsou to děti, jsou nechráněné, ekonomicky nesoběstačné, stagnuje jejich vzdělání. Není jim poskytována dostatečná zdravotní péče, i když v Řecku je k tomu vůle, ale nejsou na to podmínky.“ Mnohé z těchto dětí mají podle doktora Ramadana též chronické choroby, které není možné řešit v polních podmínkách. „Je tedy mnoho důvodů, proč pomoci, a myslím, že tito lidé v budoucnosti mohou být prospěšní přijímací společnosti v mnoha ohledech. Pro českou společnost určitě, protože ta je dost etnicky uzavřenější, což by bez toho jí asi uškodilo,“ uvedl optimisticky.
I v Německu s problémy
Poté byla na programu diskuse. První dotaz byl od ženy středního věku: „Jak si uprchlíci hledají bydlení a jak tráví volný čas?“
„Jsou jim poskytnuty finanční prostředky, aby si sami našli bydlení. Takže si je sami hledají, což naráží na problémy, protože ne všichni Němci chtějí ubytovávat azylanty. Ale protože jsou na to prostředky, tak je najdou,“ odpověděl doktor Ramadan. „Lidé, kteří se učí němčinu a používají také arabštinu, mohou být soudními tlumočníky. Jsem totiž aktivní na této škole, která zabírá většinu jejich času. Jinak se hodně zabývají sportem, chodí do kina a žijí běžný život. Je pravdou, že Německo je ze všech stránek schopno se o tyto lidi postarat. Převažuje však komunitní přístup. Jsou podpořeni v tom, aby se stýkali mezi sebou. Samozřejmě jim to v prvních letech pobytu v novém prostředí pomáhá psychicky. Do budoucnosti by bylo vhodnější, aby měli více přátel z většinové společnosti a zapojili se, aby integrace byla rychlejší.“
„Jsou také velká čísla méně kvalifikovaných lidí. V EU si představíme kvalifikaci tím, že má někdo vystudovaný nějaký obor, má certifikát. Značná část lidí, která byla v zemi původu i v evropských zemích, je schopna se uživit, ale nemá na to doklad. V zemi původu třeba vykonávali nějaké řemeslo, které se učili od svých příbuzných, ale nechodili do odborné školy. Jsou zruční, mají schopnosti pracovat v určitém oboru, ale nemají na to doklady. Proto Němci zjišťují preference lidí, jejich profesní zaměření před příchodem do Německa a snaží se jim najít obory na míru,“ uvedl doktor Ramadan.
U běžícího pásu…
„Ale nemusí vydržet třeba stát osm hodin u výrobní linky,“ kontrovala žena.
Přednášející na to: „Přístup k životu a práci je dost individuální. Znám Syřany, kteří v Německu přednáší na univerzitě, a zase znám také ty, kteří se tam živí bůhvíjak. Není to v mentalitě, ale v osobní povaze, ambicích. Znám lidi, kteří pracují v továrně, i dvanáct hodin. Mnohdy jim ani nic jiného nezbyde, když se chtějí uživit poté, co přestanou dostávat od státu.“
Poněkud hystericky zareagovala mladá dívka z auditoria: „A kolik našich lidí není schopno stát u linky osm nebo dvanáct hodin?“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
