Měli jsme možnost číst detailní vzpomínky v Gottově autobiografii Má cesta za štěstím, kterou v těchto dnech vydává Karel Gott Agency. Kniha je nejen obrovská, ale taky abnormálně zajímavá jak po obrazové, tak po textové stránce. Redakce se pro dnešek zaměří na události kolem srpna 1968, kdy došlo k nečekané invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa.

Karel Gott byl tou dobou s Josefem Lauferem a orchestrem Ladislava Štaidla v polských Sopotech na festivalu. Město znal, byl tam několikrát. Festival navštívil podruhé. Osudné datum a události nejprve všichni prožívali zprostředkovaně. Jak přesně?

„Ještě spím a zdá se mi, jako bych zdáli slyšel nějaké bubnování. Bum, bum, bum… Rytmicky zrychluje, bušení je stále hlasitější. Pootevřu oči a probere mě naléhavé volání: „Karle, Karle.“ Vstanu, vezmu si župan a rozespalý zamířím ke dveřím hotelového pokoje. Poznávám hlas Pepy Laufera, a tak odemykám. Pepa je na nejvyšší míru rozčílený a v jeho tváří se zračí smrtelná vážnost. „Promiň, že tě budím. Ale právě k nám vtrhla vojska Varšavského paktu. Obsazují nás!“ Je brzy ráno 21. srpna 1968. Svítá. Jsme v polských Sopotech. „Pepo, nekecej! Co je to za šílenost?“ píše Gott v příslušné kapitole své autobiografie.

Pak pokračuje.