Vnímáte sudetské Němce jako své krajany?Anketa
Karel Gott byl tou dobou s Josefem Lauferem a orchestrem Ladislava Štaidla v polských Sopotech na festivalu. Město znal, byl tam několikrát. Festival navštívil podruhé. Osudné datum a události nejprve všichni prožívali zprostředkovaně. Jak přesně?
„Ještě spím a zdá se mi, jako bych zdáli slyšel nějaké bubnování. Bum, bum, bum… Rytmicky zrychluje, bušení je stále hlasitější. Pootevřu oči a probere mě naléhavé volání: „Karle, Karle.“ Vstanu, vezmu si župan a rozespalý zamířím ke dveřím hotelového pokoje. Poznávám hlas Pepy Laufera, a tak odemykám. Pepa je na nejvyšší míru rozčílený a v jeho tváří se zračí smrtelná vážnost. „Promiň, že tě budím. Ale právě k nám vtrhla vojska Varšavského paktu. Obsazují nás!“ Je brzy ráno 21. srpna 1968. Svítá. Jsme v polských Sopotech. „Pepo, nekecej! Co je to za šílenost?“ píše Gott v příslušné kapitole své autobiografie.
Pak pokračuje.
„Jsem rozespalý, mozek odmítá chápat. Různých varování a výhružek ze sovětské strany bylo přes léto plno. Fám o pohybech vojsk v podivné blízkosti našich hranic taky. I ve vášnivých debatách v pražských ulicích se šířily poplašné zvěsti. Brežněv prý nad Dubčekem a jeho neschopnou klikou zlomil hůl. Reformní komunisté opakovaně neplní dané sliby, místo aby se vypořádali se sílícími domácími „nepokoji“, jenom se vymlouvají a troufale ujišťují, že přechod k „socialismu s lidskou tváří“ zvládnou. Jen potřebují čas…“
Karel Gott následně popisuje, jak všichni seděli přilepeni na židlích tamního Grand Hotelu a čekali na telefon, ideálně od někoho z rodiny. Nepřišel. Linky byly s největší pravděpodobností jištěny policií a odmítaly propojit Polsko a Československo. Situace byla o to horší, že Polsko bylo jedním z pěti států, jejichž armády vtrhly na naše území.
Gott se logicky festivalu odmítl účastnit. Pořadatelé měli stejný názor. Obávali se důsledků a možných nepokojů.
Zpěvák a další čeští účastníci se snažili co nejrychleji dostat z Gdaňsku do Varšavy a poté do Prahy.
Sem tam naladili rádio, kde slyšeli víceméně jen hrůzné zprávy o střetech a násilnostech. Stejně jako výzvy k zachování klidu. Nevěděli, do jakého prostředí se vrací.
„Přiznávám, měl jsem tehdy nejen zlost, ale i strach. Co je s rodiči? Jsou v pořádku? A budeme se bránit? Rozhoří se doma válka?“
Když se vrátili do hlavního města Československa, bylo to prý jen chvilku. Gott musel pokračovat v povinnostech mimo vlast a v Praze se tudíž zdržel jen krátce. Nadále se snažil zjistit, co se vlastně stalo a co se děje. Podle vlastních slov viděl rozstřílené fasády, tanky, lidový humor proti okupantům na řadě fasád. A taky kolegy z branže, skepsi, strach, beznaděj.
„S několika známými, včetně Jiřiny Bohdalové a Yvonne Přenosilové, jsem se potkal v populární „české“ kavárně u Opery. Nepamatuji si už, kdo všechno tam ještě byl, ale sešlo se nás hodně. Vášnivě jsme diskutovali, co máme dělat, zda máme v nastalé situaci dál plnit povinnosti a podepsané smlouvy,“ uvádí ve své knize.
„V Moskvě se po několika pokusech podařilo vyjednat „dohodu“ o dočasném pobytu vojsk. Slibovala, že cizí armády odejdou do roka a do dne. Všichni jsme věděli, že zůstanou „na furt“,“ uzavírá vzpomínku na nepříjemnou dobu srpna 1968.
Vojska SSSR mimochodem zůstala v Československu až do roku 1991.
O zmíněném datu se Karel Gott v minulosti vyjádřil hned několikrát. Nejen pro PL, které s ním byly v pravidelném kontaktu. Níže uvedená citace pochází z rozhovoru pro Radiožurnál z října 2017.
Pak ještě popsal požadavky, které zřejmě měla ona druhá velmoc: „Tak nechte ty hranice otevřené, ať to má takový lidský průběh, nechť odejde každý, který nechce být v tomhle systému té normalizace.“
„Tak někdo odešel a vrátil se s vítězným symbolem v tom devětaosmdesátém domů, byl oslavován, že byl jako venku. Tak já jsem čekal větší oslavu, že jsem tady zůstal,“ dodal tehdy.
Moderátorka se ho pak ptala, zda pociťuje hořkost, že se oslavy nekonaly. „Tenkrát oni nenadávali na ty, kteří tady dělali ten systém, těm to neříkali, protože ti by se s nima vůbec nebavili, ti by řekli: ‚Počkejte, já tady teďka podnikám, privatizuju, tak mě nechte na pokoji‘,“ odpověděl Gott.
A právě na to, jak vzpomíná na revoluci v listopadu 1989, na Václava Havla, Michaela Kocába a Karla Kryla, se PL zaměří v pokračování tohoto textu v následujících dnech. Opět půjde o citace z velkoryse pojatého titulu Má cesta za štěstím.
Ukázky pochází z knihy Má cesta za štěstím, kterou prozatím média do hloubky vůbec nerozebírají
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tomáš A. Nový
