Nejde přitom jen o jakési neopodstatněné "chtění“. Mezer případů hodných zkoumání a bádání, které zůstaly dosud i v nedávné komunistické historii Československa neprostudovány, odhalil totiž hned několik.
"Uvažuju o tom, pokud se uvolní místo v Radě Ústavu pro studium totalitních režimů, že bych do ní kandidoval,“ připustil v povídání pro ParlamentníListy.cz. Zde je na místě uvést, že Rada ÚSTRu byla zvolena v roce 2012 a tudíž by nová měla být volena až v roce 2017 (po pěti letech). Jelikož se však tato rada proměňuje průběžně – většinou kvůli odchodu některých lidí do politiky – musí se též průběžně doplňovat.
Psali jsme:
"Osobně si myslím, že jako archivář, který pracuje po desetiletí se soudními spisy a jemuž prošly rukama také stovky vyšetřovacích spisů Státní bezpečnosti, jsem snad z hlediska zkušeností poměrně vhodným adeptem na toto místo. Navíc osobnost, jíž jsem se zabýval a za jejíž výzkum jsem byl vysoce oceněn, totiž pražský rodák Hans Kelsen, byl mj. významným teoretikem demokracie a náležel k předním odpůrcům a zároveň i obětem hnědé totality. Domnívám se, že by se ÚSTR měl skutečně zaměřit více také na témata, která jsou podstatná, ale zároveň širší. Na taková témata, při jejichž zpracování nelze využívat jen archivů bezpečnostních složek, ale je nezbytné soustavně bádat i v dalších veřejných archivech. To totiž vnímám trochu jako problém, že se zatím v některých bádáních využívá právě jen Archivu bezpečnostních složek, popř. dalších bezpečnostních archivů, a tím že chybí jakási komplexnost. Spolupráce s dalšími veřejnými archivy je přitom nezbytná,“ řekl dále Petr Kreuz, který je mimo jiné též nositelem Rakouského čestného kříže za vědu a umění. Aby vše nepůsobilo jen jako planá slova, přiblížil pro čtenáře ParlamentníchListů.cz i to, jaká témata by v případě, že v Radě ÚSTRu usedne, považoval za prioritní.
Témata z historie, která se nás stále dotýkají
"Můžu to ukázat hned na třech tématech, která jsou dle mého z hlediska vyrovnání se s minulostí důležitá pro celou naši zemi. Bolestivě totiž sahají až do současné doby. To první se týká takzvané justiční každodennosti. Pozor, nejde v něm jen o pohled na vězně komunistického období, ale i o soudcovský stav, jeho odborný standard, rozhodování, o fungování příslušníků justice atd. Tam hrají roli veřejné archivy, a konstatuju, že všechny archivy, přímo klíčovou. Navíc řada osobností, která v 70. a 80 . letech působila v justici, v ní sedí a funguje dodnes, a to často na čelných a prominentních postech. A stále se jen diskutuje o tom, jaký měli či neměli tito lidé podíl na komunistické justici. Přitom je možné tuto otázku na základě příslušného bádání dosti objektivně zodpovědět, ale je třeba na ni vynaložit určitý čas. Vím, že to není téma, které se dá zvládnout nahlédnutím do jednoho jediného spisu. Chce to prozkoumat podstatně větší množství materiálů,“ domnívá se historik Petr Kreuz.
Psali jsme:
"Téma justiční každodennosti (Justizalltag) náleží k etablovaným tématům německé právní historiografie. Bylo formulováno v 60. letech, kdy si němečtí historikové začali klást otázku, proč němečtí soudci, soudcovský stav, tak fatálně selhali v období nacismu a proč se ve své většině stali konformními spolupracovníky totalitního režimu. Tehdy již nebylo možné vystačit pouze s proslulou formulí, kterou pronesl krátce po válce velký německý právní vědec a politik Výmarské republiky Gustav Radbruch, o zákonném bezpráví (Gesetzliches Unrecht). Podobně přistoupila německá právní historiografie již v 90. letech k důkladnému výzkumu soudcovského stavu a justiční každodennosti v bývalé Německé demokratické republice. Němečtí právní historikové v 90. letech opakovaně vysílali intenzivní signály kolegům do několika středoevropských států bývalého sovětského bloku, včetně České republiky, aby započali s výzkumem tohoto závažného tématu. Jejich naléhání nebylo z řady různých důvodů jak českými, tak slovenskými historiky vyslyšeno. Naznačený výzkum by měl ukázat, že soudci v komunistickém Československu netvořili jednolitou masu přisluhovačů režimu. Totéž platí i o dalších činitelích justice, zejména prokurátorech. Justice se během více než 40 let existence režimu personálně proměňovala. Její příslušníci měli pro své konání velmi rozmanité motivy. Mezi soudci v komunistickém Československu se jistě vyskytovali mnozí fanatiční přisluhovači totalitního režimu a osoby odborně i lidsky nekompetentní, ale i mnoho lidí relativně statečných a odborně kvalifikovaných. Totéž platí o dalších příslušnících justice, včetně pracovníků prokuratury. Abychom mohli justiční každodennost a příslušníky justice blíže poznat, je nutné dlouhodobě a systematicky zkoumat především jejich rozhodovací činnost.“
Stranická nomenklatura a její role stále zůstává neprozkoumána
Druhým tématem je podle něj i to, co se zkoumá také v zahraničí. "Mám na mysli stranickou nomenklaturu. To byl klíčový nástroj východoevropských komunistických států k ovládání společnosti. V bývalém Československu šlo například o přibližně tři čtvrtě milionu pracovních míst a pozic, na které se dosazovali lidé, byť někdy třeba i nestraníci, ale vždy jedině s požehnáním, schválením a souhlasem příslušného komunistického orgánu. Byl to prostě, jak jsem již uvedl, nástroj k ovládání a kontrole společnosti. V Německu, do jisté míry i v Polsku, byl již tento fenomén prozkoumaný. U nás se ale s tím výzkumem ani v podstatě nezačalo. Můžeme si samozřejmě klást otázku proč,“ pokračoval ve svém vyjádření pro ParlamentníListy.cz Kreuz. Jak dodal, také výzkum tohoto druhého tématu vyžaduje velice úzkou spolupráci se státními a samosprávnými archivy. A rovněž tak i aktivní přístup vedení ÚSTRu, aby průzkum umožnilo.
Vězeňství, ale také třeba nucené adopce nebo vysvětlení "urovnávání poměrů‘
"Třetí téma, které mě velmi zajímá, je poznání československého vězeňství od roku 1945 do roku 1989. Sám mám možnost porovnat to, jak je prozkoumané totalitní vězeňství německé a jak málo se v tom pokročilo dosud u nás. Vím, že ÚSTR má nyní projekt, který se problematikou vězeňství zabývá, ale zatím je to v počátku. Je to přitom věc, která vyžaduje umožnění takovéhoto výzkumu v dostatečném dosahu, vyžaduje opět spolupráci Národního archivu i Ministerstva spravedlnosti. Výhodou Ústavu pro studium totalitních režimů ale je, že zaměstnává několik desítek vědců a badatelů, kteří se těmito rozsáhlejšími projekty mohou zabývat. Totéž se může časem pak zaměřit i na citlivější témata, která mohou být zkoumána pouze ze spisů StB. Například na nucené adopce, takzvané 'urovnávání poměrů‘ (v případě 'nelegálního' opuštění ČSSR) a podobně. Domnívám se, pokud by byla tato naše minulost prozkoumána lépe, tak bychom se asi pak již definitivně vystříhali 26 let po listopadu 1989 toho, že by byl například Lubomír Štrougal obviňován, že jako ministr vnitra porušil někdy nějakou technickou normu. To proto, že jinak na něj nemůžou kritici jít. Nebyli bychom podobným absurditám, které se však stále dějí, vystavováni,“ představil v kostce svoji koncepci svého případného působení v Radě ÚSTRu historik Petr Kreuz.
Psali jsme:
Bojuje za udělení ceny úředníkovi, který dělal víc, než musel
Petr Kreuz se mimo jiné v poslední době věnuje tomu, aby i do povědomí Čechů vešel dosud nepříliš známý německý úředník Ludwig A. Rehlinger. Dokonce pro něj navrhuje i udělení Ceny 1. června města Plzně. Jak ParlamentníListy.cz nedávno již informovaly, zmiňovaný úředník zachránil nebo minimálně pozitivním způsobem totiž ovlivnil životy více než třem desítkám tisíc lidí a čtvrtmilionu rodin. V některých ohledech se prý o něm dá hovořit s takřka stejnou úctou jako o siru Nicholasi Wintonovi.
"Doktora Ludwiga A. Rehlingera navrhuji na udělení plzeňské Ceny 1. června. Zaslouží si to za své zásluhy v oblasti humanitárních snah vlády Spolkové republiky Německo, zejména za zásadní a rozhodující podíl na osvobození politických vězňů z bývalé Německé demokratické republiky v letech 1963-1989,“ řekl ParlamentnímListům.cz historik a archivář Kreuz.
Zároveň však i objasnil, že úplatné osvobozování východoněmeckých politických vězňů bylo přitom po celou dobu svého trvání v SRN objektem kritiky, a to jak z politických, tak i morálních pozic. Až po roce 1989 se pak ukázalo, že SRN dokázala "vykoupit“ v průměru jen asi třetinu osob, které byly v NDR každoročně odsouzeny a uvězněny za politické delikty. O mnohých uvězněných se totiž západoněmecké úřady nikdy nedozvěděly. I tak jich byl úctyhodný počet – více než 33 tisíc.
Tisíce politických vězňů i výměna špionů – také za tím stálo jméno Rehlingera
Navíc Kreuz připomíná i to, že role Rehlingera byla důležitá i jinak. "Počátkem roku 1986 se z titulu svého úřadu rozhodujícím způsobem spolupodílel na přípravě a uskutečnění osvobození skupiny východoevropských politických vězňů, odsouzených za údajnou špionáž k dlouholetým či doživotním trestům. Jednalo se o událost, které se tehdy, nedlouho po nástupu Michaila Gorbačova k moci a pár týdnů po prvním summitu Gorbačov-Reagan v Ženevě, připisoval nemalý symbolický význam. Mezi osvobozenými byl totiž například sovětský obhájce lidských práv Anatolij Ščaranskij nebo československý politický vězeň Jaroslav Javorský,“ prozradil dále Kreuz. Jak se dá dohledat i v archivech tehdejších médií, toto osvobození se uskutečnilo 11. února 1986 v Berlíně. Byla na něj upřena nebývalá pozornost západních médií.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
