„Doplatek na bydlení je odejmut z důvodu nízkých nákladů na bydlení.“ Takovou podivnou formulací odůvodnili úředníci pobočky úřadu práce v Berouně své rozhodnutí, že jedenatřicetiletému Milanovi Farkašovi už nepřispějí na bydlení. Vyzáblý muž se po životě připomínajícím americký horor konečně ocitl v azylovém domě, kde ho nikdo nezneužívá, nebije a neponižuje, ale kvůli dost nesmyslnému verdiktu pracáku si zde nebude moci dovolit bydlet.
Příběh Milana
Milan vypadá jako by zrovna vyšel z nacistického tábora v Osvětimi. Je dost vyhublý a v depresích. Narodil se v Mostě, ale už si na to nepamatuje. Dětství i mládí strávil v Dětském domově v Duchcově. Dokončil tam učňovský obor malíř, lakýrník. „Odtud vede cesta jen do vězení,“ rozloučil se s ním prý tamní ředitel. Na cestu do života dostal dva tisíce korun. Skončil v dalším ústavu, pak se dostal domů. Matka ho nejdřív nebrala na vědomí. Údajně na něj vytáhla i nůž. Svou sestru hledal přes televizní pořad Pošta pro tebe, nenašel.
Střídal azylové domy po republice a ulici. V Teplicích bydlel na střeše domu u hlavní třídy přivázaný provazem. Bál se, ale někde spát musel. Po ústavech strávil drahná léta. Někde ho bili vychovatelé, jinde klienti. Několikrát prý utekl zubaté z lopaty, několikrát musel snášet mlácení lopatou, koštětem, botami. Bránil se a tak si vysloužil nálepku potížisty. „Vykašlal jsem se pak na život a bral perník, kradl a bil se s každým, kdo mi nadával. Život na hovno,“ vzpomíná pro ParlamentníListy.cz.
Ostatně jeho pohublost pochází z prý neléčitelné hypotrofie svalů, problémů s klouby a bolestí žaludku. Proto trávil dlouhé měsíce i po nemocnicích. „Nevytváří se mi svaly v těle. Základ držím, ale navíc nic. Vážím kolem čtyřiceti kil. Léta mě dávali do kupy a nic. Nemocnice v Motole či Ústí nad Labem znám jak své boty. Prali do mě prášky, strkali do mě hadice a tím mi akorát podělali psychiku. Jsem nervák, kterej na ulici zažil všechno. Za nic se ale nemusím stydět. Naopak, ať se stydí ty zrůdy u moci,“ vynáší naštvané soudy muž, jenž kvůli skepsi několikrát páchal sebevraždu.
Milan je poctivý pracant
Léta žil v rodném Mostě, kde i zhruba pět let pracoval, léta v Praze. Za tu dobu si podle svých slov udělal jedenáct rekvalifikací. V hlavním městě prý zná všechny bezdomovce, kterých tam každým dnem přibývá. Údajně už jich je přes dvanáct tisíc. Popelnice zejí prázdnotou. „Není už proč fárat,“ nadává. Ostatně fárání je v bezdomoveckém slangu vybírání popelnic. Nyní bydlí v Azylovém domě svatého Jakuba v Berouně. Moc si to tam pochvaluje. Dům je z půli noclehárna, z půli ubytovna. V první se platí pětatřicet, v druhé sedmdesát korun. Donedávna mu na toto bydlení přispíval úřad práce. Prý tam ale kvůli úsporám "zkrouhli" příspěvky.
„O Milana se staráme, jak můžeme. Naše sociální pracovnice Petra Mullerová se mu snažila zajistit příspěvek na speciální výživné, tedy na dietu, ale nejdřív musí podstoupit vyšetření. Jinak je notorický stěžovatel a má neřest, že kouří. Nicméně nepije a už nebere drogy. Také se zúčastňuje všech sociálních programů a nutno říct, že vše dělá poctivě a detailně,“ ohodnotil ho ParlamentnímListům.cz vedoucí Azylového domu svatého Jakuba v Berouně Marcel Stanovský. Ostatně Milan Farkaš se nijak neliší od zbytku místních klientů. Všichni chtějí práci a bydlení.
Psali jsme:
Jeho tragédie
Nadává na všechno a na všechny. „My nejsme pitomý. Jsme bezdomovci, ale máme mozek. Vidíme a slyšíme, čteme noviny, používáme internet, tak proč z nás ty političtí dobytkové dělají voly. Z toho mi pořádně jebe v hlavě, z toho režimu. Kam se hrabou komunisté, posledních pár let jsem to zažil, ale takový bordel, jak je dnes, nebyl. Tu zrůdu Kalouska bych nejradši něčím přetáhl. Ať se jde léčit do léčebny. Je nemocný parazitismem, chtivostí a chamtivostí,“ stěžuje si bezdomovec, jenž prý v Praze nevynechal ani jednu protivládní demonstraci.
Se sociálními dávkami mu, podle jeho slov, neustále hýbali. Občas něco dostal, občas nic. Nyní ale v azyláku dluží necelých pět tisíc korun. A nedávno dostal již zmíněné rozhodnutí, podle něhož mu byl odejmut doplatek na bydlení, protože má nízké náklady na bydlení. Dokument z berounského pracoviště krajské pobočky v Příbrami Úřadu práce ČR má redakce ParlamentníchListů.cz k dispozici. Na to konto napsal vlastní rukou stížnost. „Podávám odvolání proti rozhodnutí. Jsem člověk z ústavu a vy mě tady sprostě okrádáte o základní podmínky. Vy úřady mě chcete fakt zabít. Byl jsem čtyřikrát na smrtelné posteli, ověřte si to, vy zrůdy,“ píše v ní mimo jiné a má tam i razítko z úřadu práce, které potvrzuje, že ji úředníkům předal. A jak si představuje budoucnost? Na to odpoví jasně: „Nevím, tohle už asi nepřežiju!“
- Další autentické příběhy ČTĚTE ZDE
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
