Díky pastvě divokých koní, zubrů a zpětně šlechtěných praturů ale jalovce znovu získaly vhodné prostředí v milovické rezervaci. Ochranáři je proto začínají znovu vracet do krajiny. Hned na začátku přitom museli vyřešit klíčový problém, kde získat vhodný materiál pro výsadbu. „Přímo v místě současných pastvin nepřežil jediný jalovec. Naposledy zde byly jalovce uváděny roku 2005. Protože je potřeba vysazovat dřeviny lokálního původu, nikoli dovezené z druhého konce republiky a už vůbec ne zakoupené někde v zahradnictví, hledali jsme nejbližší populaci jalovců,“ vysvětlil Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd České republiky.

Vědcům se nakonec díky štěstí a pečlivé terénní práci podařilo při mapování bývalého vojenského prostoru Milovice objevit zřejmě poslední exemplář starého jalovce ztracený uprostřed hustých hospodářských lesů. Vědci tak získali symbolického „otce zakladatele“, z jehož některých větviček dělají řízky, které pak vysázejí na pastvině velkých kopytníků.

Potomstvo jednoho jalovce ale na založení zdravé populace nestačí, protože jde o identické klony, které mohou snadno podlehnout nemocem. Proto vědci jako zdroj dalších řízků pro založení geneticky různorodé populace vytipovali jen několik kilometrů vzdálenou jalovcovou stráň u nedaleké obce Kochánky. Tam se zachovala malá, ale zdravá, populace jalovce na nevelké ploše vhodného biotopu beznadějně ztracené uprostřed polí. Jalovce tam však žijí v izolaci, v okolí nemají vhodné prostředí, kam by se mohly šířit. 

Na projektu návratu jalovců spolupracuje Botanická zahrada hlavního města Prahy. Její odborníci se podílejí jak na řízkování rostlin, tak na pěstování semenáčků. „Na projektu návratu jalovců do prostoru milovických pastvin se podílíme velmi rádi. Kromě opravdových vzácností, ať světové či české květeny, považujeme za důležité i udržování a posilování místních populací i častějších druhů, které však z naší krajiny ustupují, aniž by se jim dostávalo zákonné ochrany,“ komentuje společný projekt Vlastík Rybka, náměstek pro odbornou činnost Botanické zahrady hlavního města Prahy.

„Na milovickém projektu je sympatické zejména to, že naše činnost množení druhů má výbornou koncovku v podobě biotopu znamenitě připraveného velkými kopytníky. Snižuje se tak nejistota, zda se napěstované druhy zvládnou uchytit. To je totiž jinak největší slabina botanických zahrad, které dovedou namnožit i ty nejvzácnější druhy, ale dostat je zpět do přírody mnohdy není reálné. Spolupráce s Českou krajinou je v tomto směru velmi povzbudivá,“ dodává Vlastík Rybka.