Ještě na počátku 20. století patřil sýček mezi naše hojně rozšířené sovy, od té doby ale jeho počty dramaticky klesly. Může za to především změna zemědělské krajiny, v níž jsou sýčci doma. S intenzivním obděláváním hospodářské půdy totiž leckde zanikla její pestrost a tím přišli sýčci, ale i spousta dalších živočišných druhů, o svá útočiště. Další nebezpečí pro sýčky představují různé vodní pasti, jako jsou bazény, sudy na dešťovou vodu a jiné vodní nádrže s hladkými stěnami. Ve snaze napít se do nich sýčci často spadnou, po hladké svislé stěně se nemají jak dostat ven a utonou. Neméně nebezpečné jsou pak vertikálně postavené úzké roury, do kterých sýčci s oblibou zalézají, ale z nichž se již po hladkých stěnách zase nedokážou dostat ven. V současnosti je sýček zařazen na seznam kriticky ohrožených druhů – na území České republiky se vyskytuje pouze posledních 100–130 párů. Titulem pták roku tak chce Česká společnost ornitologická upozornit na smutný osud této malé sovy.

Přestože je sýček jednou z našich nejmenších sov, je rozhodně tou nejzvědavější. Jeho zvědavost jej v minulosti dokonce stála pověst. Zvědavé sýčky totiž snadno přilákají třeba světýlka, například rozsvícená okna, která září do noci. A protože celou noc se dřív svítilo hlavně u lidí těžce nemocných, záhy lidé sýčky začali vnímat jako posly špatných zpráv a smrti. Pověru navíc přiživoval i jejich táhlý hlas, který jako by voláním „půůůjď“ přímo lákal do záhrobí. Není se ale čeho obávat, výskyt sýčka obecného opravdu nemá s úmrtností nic společného.

Ve starověkém Řecku se ovšem sýček těšil úplně jiné pověsti. Lidé k němu vzhlíželi jako k posvátnému ptákovi, který doprovázel bohyni moudrosti a boje Pallas Athénu – odtud pochází i jeho latinské rodové jméno Athene. Vojenští stratégové s sebou vozili sýčky i na válečná tažení, a protože vidět sýčka během bitvy bylo považováno za dobré znamení, velitelé občas jednoho z nich vypustili, aby svým vojákům dodali odvahu k boji.