Podle databáze a soupisu Divadelního ústavu se Nezvalova Manon Lescaut do dnešní doby dočkala cca šedesáti pěti českých, moravských i slovenských inscenací. Hrála se v téměř všech našich divadlech a městech, v mnohých, jako např. v Brně, Pardubicích, Ostravě, Jihlavě či Hradci Králové, dokonce opakovaně. Paradoxně, v Praze ji od čtyřicátých let dvacátého století uvedlo jen několik divadel, a z tohoto výčtu byly ještě dvě inscenace studentské. Jedním z divadel, která se až do dnešních dnů Manon vyhýbala, je překvapivě i Národní divadlo.

Zvláštní, přitom Manon Lescaut bývá označována za klenot naší dramatiky, vždyť málokterá česká divadelní hra se může pyšnit tak krásným, kultivovaným i neotřelým jazykem. Ostatně, poetickou adaptaci Prévostova románu kritici, diváci i čtenáři považují za jeden z nejsilnějších a nejdojemnějších příběhů o lásce vůbec – takže hledat ten hlavní důvod k jejímu premiérovému uvedení v historické budově Národního divadla se zdá už zbytečné.

Vítězslav Nezval, český básník a spisovatel, byl spoluzakladatelem poetismu i vůdčí osobností českého surrealismu. Po válce se ovšem přiklonil k socialistickému realismu, v roce 1953 se stal dokonce (protežovaným a prorežimním) „národním umělcem“. Nezvalovo dílo má vášnivé ctitele i zapřisáhlé nepřátele. Často je kritizována jeho překotnost a rozvleklost, stejně jako hladké přecházení od jednoho literárního směru ke druhému. Zároveň ale vždy inspiroval – k jeho odkazu se dodnes hlásí například básník a divadelník Jiří Suchý.

Prévostova Manon Lescaut uhranula Nezvala prý už v jeho patnácti letech. Když později, někdy v létě 1924, zhlédl film o Marguerittě Gautierové, v němž se postava Manon pouze mihla, inspirovalo jej to k básni Ubohá Margueritta Gautierová, kde hrdinka Nezvalovi splynula s legendární Manon.

Poetistické opojení přešlo, ale mámivé kouzlo Manon v Nezvalově povědomí zůstalo. K novému životu bylo probuzeno teprve na počátku okupace, kdy se režisér E. F. Burian obrátil na básníka, aby Prévostovu knihu zdramatizoval. Nezval jako by na tento podnět doslova čekal a v poměrně krátké době svou divadelní hru napsal. Stalo se tak v listopadu a prosinci 1939 a 7. května 1940 měla Manon Lescaut premiéru v Burianově D 40. Inscenace se dočkala sto dvaceti osmi repríz a úchvatná cesta Nezvalova nejlepšího dramatu po českých jevištích začala.