Otci stěžovatele byl zkraje 90. let na základě restitučních předpisů navrácen bytový dům s deseti byty podléhajícími regulaci nájemného. Některé byty nájemníci v následujících letech opustili a byly následně pronajímány mimo tento režim. Otec stěžovatele požadoval před vnitrostátními soudy náhradu za nucené omezení vlastnického práva v důsledku regulace nájemného, a to ve výši rozdílu mezi regulovaným a tržním nájemným. Soudy mu přiznaly náhradu za období od ledna 2000 do prosince 2003, avšak za roky 1992 až 1999 jeho nárok zamítly. 

Právní úpravou regulace nájemného se ESLP zabýval již ve věci R & L, s.r.o. a ostatní proti České republice. V té shledal, že v období od ledna 2002 chyběl pro zásah do majetkových práv pronajímatelů zákonný základ. V nyní posuzovaném období do prosince 1999 však regulace nájemného jasný právní základ měla a sledovala legitimní cíl sociálně-ekonomické politiky v oblasti bydlení, tedy oblasti, v níž zákonodárce požívá širokého prostoru pro uvážení, navíc v rámci transformace společnosti po pádu komunistického režimu.