Stížnost podali příbuzní pacienta, kteří se od nemocnice neúspěšně domáhali náhrady škody v souvislosti s tím, že pacient zahynul na následky podchlazení několik dnů po svém nečekaném odchodu z areálu nemocnice.
Případ se týkal mladého muže, který byl v zimním období dobrovolně hospitalizován na neurologickém oddělení nemocnice. Po dvou dnech pacient z oddělení zmizel. Následně po něm bylo vyhlášeno celostátní pátrání. Dvanáctý den po zmizení policie nalezla pacienta mrtvého na špatně přístupném místě poblíž areálu nemocnice. Jako příčina úmrtí bylo stanoveno podchlazení organismu.
Příbuzní pacienta proti nemocnici podali žalobu o náhradu škody za usmrcení. Tvrdili, že nemocnice zanedbala své prevenční povinnosti, když pacienta ponechala bez dozoru, byť jevil příznaky duševní poruchy. Prvostupňový soud nejprve stěžovatelům dvakrát vyhověl, nakonec ale byla jejich žaloba po zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu zamítnuta.
Vykonává Okamura funkci předsedy sněmovny lépe než Pekarová?Anketa
Štrasburský soud připomněl, že pokud existuje hájitelné tvrzení o tom, že smrt pacienta mohla nastat v důsledku medicínské nedbalosti, má stát pozitivní závazek důkladně případ přezkoumat. Rodině zemřelého náleží právo na to, aby byly okolnosti úmrtí pečlivě objasněny a aby se jim dostalo přesvědčivé odpovědi na všechny legitimní otázky. V projednávaném případě dle Soudu stát této povinnosti nedostál.
Stěžovatelé v rámci řízení vznesli několik konkrétních námitek, které byly pro posouzení věci relevantní a které vyžadovaly explicitní a podrobnou reakci, české soudy se však těmito námitkami dostatečně nezabývaly. Svůj závěr založily především na znaleckém posudku, dle něhož v daném případě neměl nemocniční personál důvody předpokládat, že se u pacienta projevují příznaky duševní poruchy, a tedy neměl ani povinnost zavést nad ním zvýšený dohled.
Soud ale upozornil, že tento posudek vycházel pouze ze zdravotnické dokumentace pacienta a nevzal v potaz další okolnosti, na které stěžovatelé během řízení poukazovali, a to zejména skutečnost, že pacient v den svého zmizení nebyl přítomen na svém pokoji již během ranní vizity, že se v poledne nedostavil na naplánované vyšetření a že ho v ten den pracovník ostrahy nemocnice spatřil, jak zmateně pobíhá po areálu.
Z procesního aspektu článku 2 Úmluvy plyne také požadavek na rychlost řízení. Případná pochybení je potřeba prošetřit co nejdříve a upozornit na ně zdravotnický personál daného zařízení, aby se tak zabránilo opakování podobných omylů v budoucnu. V projednávané věci stěžovatelé průtahy v řízení nenamítali. Soud však přesto poukázal na to, že řízení trvalo více než 11 let, přičemž první rozsudek byl vydán až téměř 5 let po podání žaloby a věc byla nadto opakovaně vrácena prvostupňovému soudu. Reakce státu na žalobu vznesenou stěžovateli tak nebyla včasná, jak to vyžaduje článek 2 Úmluvy.
Soud zdůraznil, že jeho verdikt neznamená potvrzení odpovědnosti dané nemocnice, ani jím nenabádá státy k tomu, aby omezily svobodu pohybu pacientů v nemocničním prostředí. Z hlediska Úmluvy je žádoucí umožnit hospitalizovaným osobám maximální svobodu pohybu, aby si zachovaly co nejvíce ze své důstojnosti a práva na sebeurčení.
Rozsudek ESLP v originálním anglickém znění naleznete ZDE. Anotace a překlad rozhodnutí budou rovněž k dispozici v české databázi judikatury Evropského soudu pro lidská práva ZDE.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
