Ponechávání tlejícího dřeva v zásahových oblastech není na území Národního parku Šumava žádnou novinkou. Cíleně se ponechávala část dřevní hmoty už před čtvrt stoletím, tedy jen několik málo let po vyhlášení národního parku.

„Začalo se tím, že se přestaly těžit jiné stromy, než smrky. V porostech zůstávají borovice, jedle a všechny listnaté dřevin na dožití. Ty doplňuje určité množství smrkového dřeva. Začínali jsme tím, že se smrkové dříví odkorňovalo. V této praxi pokračujeme a to i v jiných, inovativních formách, jako je třeba tak zvané drážkování. Dále pak ponecháváme část dříví v přirozené formě a to prostřednictvím pahýlů, vývratových koláčů a nevyklízíme tenké dříví, to znamená špičky nebo větvě,“ vysvětluje náměstek ředitele Správy Národního parku Šumava Jan Kozel.

Zmiňované „tenké dříví“ se navíc nechává v absolutní většině případů v přirozené formě zetlít, tedy neshazuje se na hromady – pouze ve výjimečných případech tam, kde je nutné podpořit například přirozenou obnovu buků, nebo jedlí. Lesníci v zásahových lokalitách šumavských lesů ponechávají tlející dřevo tak, že ho zůstává v průměru padesát metrů krychlových na hektar a to v různých formách.

„Ponechávat v lese jen větvě nebo špičky stromů nestačí. Je důležité ponechávat v lesích rozmanité tloušťky, včetně toho nejtlustšího dřeva, které je z pohledu druhové pestrosti nejdůležitější.  Zároveň je nutné, aby dřevo bylo rozptýlené po ploše a aby postupně přibývalo. Není totiž cílem ponechávat okamžitě 50 metrů krychlových na jednom hektaru, ale postupně, při každé těžbě nechat část vhodného dřeva,“ zmiňuje Jan Kozel.