Národní divadlo zve na premiéru adaptace románu Jáchyma Topola Kouzelná země

Jevištní adaptace třetího románu Jáchyma Topola (1962) Noční práce evokuje přízračný svět české pohraniční vesnice v čase přelomové dějinné události – okupace ČSSR vojsky zemí Varšavské smlouvy. Bratři Ondra a Malej jsou sem „uklizeni“ svým otcem, který má blíže neurčené tajné poslání a nemůže se o kluky starat. Ti se tak stávají jakýmsi majetkem vesnice a zároveň kanálem, jímž protéká zjitřená kolektivní paměť. Na ploše několika srpnových dnů, kterými nás Topol svým jedinečným obrazivým stylem provádí, jako bychom se ocitli v sousedství všeho podstatného, čím mohla typická česká vesnice projít – válka, odsun, ale také hony na čarodějnice, pogromy, masopustní orgie. V Topolově knize se zvláštním způsobem protíná historie a bezčasí ve znepokojivém, nervy drásajícím tanci. Úkol převést tento tanec na jeviště Stavovského divadla se stal výzvou pro Jana Mikuláška.

Světové premiéry 14. a 15. února 2019 ve Stavovském divadle

Jáchym Topol
KOUZELNÁ ZEMĚ

Dramatizace: Jan Mikulášek, Marta Ljubková
Režie: Jan Mikulášek
Dramaturgie: Marta Ljubková, Jan Tošovský
Scéna: Marek Cpin
Kostýmy: Kateřina Štefková
Světelný design: Ondřej Kyncl

Osoby a obsazení
Stará/Johanna Tesařová
Irena/Lucie Juřičková
Maminka/Tereza Vilišová
Zuza/Jindřiška Dudziaková
Polka/David Prachař
Líman/Matyáš Řezníček
Fízl/Pavel Batěk
Bohadlo/Filip Kaňkovský
Frída/Robert Mikluš j. h.
Karel/Václav Vašák j. h.
Tatínek/Martin Dědoch j. h.
Ondra/Oskar Hes j. h.
Standa/Jan Nedbal j. h.
Renata/Kateřina Dvořáková j. h.
Vendula/Veronika Lapková j. h.
Malej/Mikuláš Převrátil / František Souček (dětská role)

Dílo Jáchyma Topola doposud na českém divadle bylo uvedeno zřídka, nynější inscenace Kouzelné země tak je světovou premiérou. Sám autor románu k ní v obsáhlém rozhovoru pro program k inscenaci podotýká:

Nelze přehlédnout, že Noční práce v dramatizaci Mikuláška a Ljubkové se jmenuje Kouzelná země. Jak změnu titulu vnímáte?
Je to úplně v pořádku, protože jsem zvyklý, že když na základě knihy vzniká film nebo divadelní hra nebo když kapela z knihy něco vyzobe a nazpívá, mají tvůrci, kteří původní věc vlastně dotvářejí, přirozené právo, aby se jejich práce jmenovala po jejich. Aby román, který je studnice inspirace, využili, jak chtějí, ale aby se od něj trochu odstřihli a naznačili, že měli volnost naložit s ním po svém. Je pravda, že ze začátku mi připadalo nemožné, aby se moje knížky v překladu jmenovaly jinak. Ale zvykl jsem si na to, protože nebylo vyhnutí. Když vyjde knížka pod názvem Sestra v zemi, kde zrovna Sestra je špionážní bestseller, tak můj román prostě pojmenují jinak. Už jsem se otřískal.

To je velkorysý přístup. Máte nějakou hranici, kdy byste řekl, že tohle už ne?
Kdybych měl pocit, že člověk, který za mnou přišel, že nějakou mou věc udělá, po ní klouže a věc sama ho nezajímá. Zatím mám štěstí, že když někdo přišel, byl to člověk nějak spřízněný. Sám ale už chci dělat něco jiného, mám hlavu jinde. Ale abych si pořád nestěžoval, že moje knihy vycházejí v překladech a že se z nich dělají divadelní hry a filmy
a že mě to brzdí v nové tvorbě – já se na Kouzelnou zemi samozřejmě těším a strašně chci jít se svými dětmi do Národního divadla, když jsem zároveň uveden na plakátech. To bude skvělé.

Noční práce je o osmašedesátém, přinejmenším je to její výchozí bod.
Osmašedesátý ve mně byl silně přítomen, je to takový předěl, možná až mánie. Jsem poslední generace, která si ho pamatuje. Bylo mi šest, tehdejší dění mám pořád v hlavě: tanky, výstřely. Tak jsem to použil. Ostatně taky je v tom dobrodrůžo z neznáma. Totéž co táta, který nás v létě 68 odvezl z Prahy na ves, totiž udělalo víc lidí. Má o tom pěkné poznámky třeba Bohumil Hrabal. Ten dobře popisuje, že z Prahy plné demonstrací a peticí intelektuálové utíkali na venkov. Vždyť já vychodil první třídu v Poříčí nad Sázavou, čekali jsme tam, co bude. Rodiče emigrovat nechtěli, a tak čekali na vsi, až se všecko přežene. Takže tenhle zmatek, v němž pražský kluk přesídlí na venkov a musí se vyrovnávat
s tamními kluky, ve mně je.

O AUTOROVI

Prozaik, publicista a básník Jáchym Topol se narodil 4. srpna 1962 v Praze jako syn básníka a dramatika Josefa Topola a Jiřiny Topolové (dcery spisovatele Karla Schulze). S rodinou žije v Praze. Studoval na gymnáziu v Praze – Radotíně, v letech 1981–1982 na střední škole sociálně právní, ale studium nedokončil. Pracoval jako skladník, topič a nosič uhlí, od roku 1986 až do roku 1990 pobíral invalidní důchod, následně pracoval jako novinář v různých redakcích (Respekt, Lidové noviny), posledních sedm let pracuje jako dramaturg v Knihovně Václava Havla. Stál například u zrodu revue Jednou nohou, později přejmenované na Revolver Revue, či politického časopisu Sport, který se přes název Informační servis proměnil v časopis Respekt. Psal písňové texty pro skupinu svého bratra Filipa Psí vojáci, především v samizdatu vydal několik básnických sbírek (třeba Eskymáckej pes, 1982; Stěhovavá tvář, 1983; či Miluju tě k zbláznění, 1988 a 1991). Nejvíce znám je pro svou prozaickou tvorbu: Výlet k nádražní hale (1994), Sestra (1994), Anděl (1995), Trnová dívka (1997, 2008), Noční práce (2001), Žárlivý démon (2005), Kloktat dehet (2005), Zlatá hlava (2005), Supermarket sovětských hrdinů (2007), Chladnou zemí (2009), Děsivý spřežení (2016) a prozatím poslední Citlivý člověk (2017). V samizdatu byla uveřejněna jednoaktovka Poslední dny Párska (1980), v roce 2007 uvedl Český rozhlas rozhlasovou verzi hry Cesta do Bugulmy, v témže roce ji uvedlo Divadlo Na zábradlí. V roce 2005 byla samotným autorem uvedena na jevišti divadelní hra Uvařeno, v roce 2012 byla nastudována a hrána boskovickým divadlem Naboso. Napsal také scénář filmové povídky Karty jsou rozdaný, podle které režisér Vladimír Michálek v roce 1999 natočil svou část povídkového filmu Praha očima… Michálek natočil i filmovou adaptaci románu Anděl nazvanou Anděl Exit (2000). Celovečerní film Sestra vznikl podle autorské úpravy stejnojmenného románu (2008, scénář a režie Vít Pancíř). Jáchym Topol je držitelem Ceny Toma Stopparda (1988), Ceny Egona Hostovského (1994), Ceny Jaroslava Seiferta (2010), slovinské Vilenické ceny (2015)
a Státní ceny za literaturu (2017).

DAVID PRACHAŘ O KOUZELNÉ ZEMI

Tento Topolův text je něco jako hypnotický sen. Takto vidět vesnici prostřednictvím dospívajícího Ondry je nesmlouvavým a chvílemi velmi krutým příběhem. Jáchym Topol odkrývá dávno mrtvé příběhy a mýty, které se stávají součástí našich životů. Vytváří tak zcela svébytný svět českého venkova, který je pravým opakem vesnické idyly nebo hrabalovské Vesničky střediskové.

TŘI OTÁZKY PRO REŽISÉRA JANA MIKULÁŠKA
Čím vás zlákala nabídka inscenovat ve Stavovském divadle Topolovu Noční práci? Jaký je váš vztah k Topolovi jako autorovi?
Musím se přiznat, že mám často iracionální nutkání vrhat se do sebevražedných misí, zkouším inscenovat látky, které jsou vlastně na divadle nerealizovatelné, ale které mě fascinují. Když mě Marta Ljubková vyzvala, abych si román přečetl, myslím, že ani ona sama v té chvíli nevěřila, že bychom Noční práci mohli převést do divadelního tvaru. Já jsem byl ale románem naprosto uhranutý, text ve mně rozvibroval jakousi strunu, ovládlo mě neodolatelné nutkání pokusit se o nemožné. Když nám pak Jáchym Topol dal velkoryse volnou ruku při psaní adaptace, bylo rozhodnuto.
Jeho texty mají pro mě neuvěřitelnou energii, působí spontánně až divoce, ale při bližším pohledu se ukáže, jak promyšlenou mají strukturu.

Jaké hlavní téma jste si pro sebe v románu našel a rozhodl se ho převést do inscenace?
Téma se asi nějak týká autorova pohledu na českou mentalitu. Češi v Noční práci jsou okouzlující, vtipní, vynalézaví, stejnou měrou dokážou být ovšem omezení, primitivní, ochotni uvěřit jakékoli zjednodušující báchorce a přetvořit ji v mýtus. Především jsou svým myšlením a chováním jakoby stále uvězněni v dávném středověku.

Co je pro vás hlavním nositelem sdělení v Noční práci? Je to jazyk? Obraz? Příběh? Atmosféra?
Jazyk, který vytváří napětí, obrazy i atmosféru.