Zmrzlina se ale nevybalovala z plastových obalů, ale byla servírována z nádherných, porcelánových, zdobených chladičů. Ve sbírkách zámku Kynžvart se jich nachází hned několik. Například ze slavné francouzské a dosud fungující porcelánky v Sevres, jedné z nejslavnějších porcelánek na světě. Chladič byl vyroben na začátku 19. století . Zdobí ho bílé glazování, ale i zlato a kobalt s klasicistním dekorem.

A jak to vlastně fungovalo?

Zmrzlina se vyráběla až do 19. století ručně v sorbetiérech, kovových nádobách, které se ještě s tekutou zmrzlinovou směsí, vkládaly do dřevěných sudů a obsypávaly ledem, který se následně posolil a tím jeho teplota klesla hluboko pod bod mrazu. Uvnitř sudu tak vlastně vznikl mrazák a zmrzlinová směs začala přimrzat k vnitřním stěnám kovového sorbetiéru. Čas od času se sorbetiérém zatřáslo či otáčelo a následně se kovovou špachtlí přimrzlá směs seškrabala. Ta padla na dno a uvolnila místo k namražování další zmrzliny.

Byl to proces zdlouhavý, složitý a drahý. Mohli si ho dovolit opravu jen ti zámožní. Samotný proces výroby zmrzliny probíhal v kuchyni, někdy dokonce v samotné ledárně zámku či panského síla, kde bylo opravdu chladno a tím se proces mražení zmrzliny podporoval. Vlastní servírování již hotové zmrzliny či sorbetu se však odehrávalo v salonu před zraky hostí, kteří žasli nejen nad vybranými chutěmi podávaných zmrzlin, ale i nad velmi drahými porcelánovými chladiči od špičkových evropských výrobců porcelánů ve Francii, Německu nebo Rakousku.