Tehdejší Československé státní dráhy (ČSD) si v polovině 20. let objednaly v plzeňských Škodových závodech novou třínápravovou a trojčitou rychlíkovou lokomotivu. Měla nahradit starší stroje z dob monarchie a první poválečnou konstrukci parních lokomotiv v expresní dopravě. Starší stroje totiž přestávaly stačit rostoucím nárokům na rychlou dopravu v mladé Československé republice.  

Pod vedením škodováckého šéfkonstruktéra Oskara Dolchema, který přišel z německy hovořících zemí, vznikla jedna z nejkrásnějších parních lokomotiv na světě. Byla u ní využita řada zcela nových postupů a technologií, například rám byl poprvé ve střední Evropě odlit z vanadiové oceli. Kotel by ve své době největší, jakým u nás parní lokomotiva disponovala.

První „mikádo“ bylo ČSD předáno 27. května 1926 a dalších pět následovalo během června stejného roku. Při převzetí ale bylo zjištěno, že lokomotiva je těžší, než bylo v původních požadavcích. Nápravový tlak byl 17 místo původně požadovaných 16 tun a lokomotiva proto dostala označení 387.0. Kvůli vyšší hmotnosti ale lokomotiva nesměla na většinu tratí včetně hlavních koridorů, jejichž únosnost byla tehdy pouze 16 tun na nápravu. První šestice lokomotiv proto z počátku tahala pouze osobní vlaky mezi Prahou a Plzní. Na původně plánovanou trať Praha – Přerov se „mikáda“ podívala až v roce 1929, po nezbytných stavebních úpravách. Ty umožnily provoz nejen těžší lokomotivy, ale také vyšší rychlost vlaků. „Mikádo“ mohlo s rychlíky uhánět až „devadesátkou“, místo dosavadní běžné „osmdesátky“. Na některých místech však zůstala rychlostní omezení na pouhých 30 km/h.