„Tři přání napsal Martinů na sklonku dvacátých let 20. století, kdy pod vlivem jazzového opojení zvolil velice netradiční nástrojové obsazení – symfonický orchestr s klavírem, dva saxofony, jazzovou flétnu, flexaton, bendžo a akordeon a navíc se pokusil o propojení opery s médiem němého filmu. Forma ‚divadla na divadle‘ je zde přetavena ve filmové natáčení provokativního dadaistického příběhu,“ přibližuje operu dramaturgyně Eva Mikulášková. „Je to zároveň hravý, kolážovitý divadelní svět fantazijního ‚osvobozeného divadla‘. V tomto duchu herní koláže koncipujeme i herecké akce, pracující s dadaistickým odstupem, střihem, někdy i s konvencemi filmového herectví té doby a zároveň až muzikálovou taneční stylizací některých ansámblových scén. Koláž a zmnožování prolínání, světy vedle sebe a přes sebe,“ dodává režisér Jiří Nekvasil.

Celá pohádková opera o  víle, která plní mrzutému stárnoucímu páru jejich rozmařilá přání, se začne v úvodu natáčet jako film a posléze je promítána na plátno. Zjistíme přímo na jevišti, že paralely mezi zobrazovaným osudem hlavních postav opery a osobním životem herců nejsou čistě náhodné…