Česká republika je ze strany Výboru OSN pro práva dítěte dlouhodobě kritizovaná za to, že svému závazku vyplývajícímu ze čl. 4 Úmluvy o právech dítěte, tedy zřízení nezávislého národního orgánu za účelem vnitrostátního monitorování naplňování Úmluvy o právech dítěte, jakož i realizaci citlivého šetření jednotlivých stížností dětí, dosud nedostála. Tato výtka společně s výzvou k nápravě se objevuje jak v Závěrečných doporučeních Výboru ke Třetí a čtvrté periodické zprávě České republiky z roku 2011, tak i v Závěrečných doporučeních Výboru k Druhé periodické zprávě České republiky z roku 2003. 

Ochranu práv dětí v současnosti v ČR vykonávají různé orgány s různou působností a různými typy pravomocí – od orgánů s širokou působností (orgány sociálně-právní ochrany dětí, soudy, státní zastupitelství, veřejný ochránce práv) po orgány s působností užší (Česká školní inspekce a inspekční orgány obecně) a od orgánu s pravomocemi autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech osob (soudy, státní zastupitelství, orgány sociálně-právní ochrany dětí) po orgány především s doporučujícími nezávaznými oprávněními (především veřejný ochránce práv).