V první (sp. zn. 10 Azs 153/2016) šlo o to, kdo – zda ambasáda, anebo Ministerstvo zahraničních věcí – má být žalovaným v případě, že ambasáda zabránila žadatelce v osobním podání žádosti o zaměstnaneckou kartu v úředních hodinách. Ambasáda žádost nechtěla přijmout, jelikož žadatelka, vietnamská občanka, se předtím k získání termínu pro osobní podání žádosti nezaregistrovala v systému Visapoint. Žadatelka však tvrdila, že se registrovat ani nemohla, neboť žádný volný termín nebyl k dispozici.

V druhé věci (sp. zn. 7 Azs 227/2016) bylo sporné, kdo – zda ambasáda, anebo Ministerstvo vnitra – má kompetenci rozhodnout o nevyhovění žádosti o zaměstnaneckou kartu z důvodu, že tato žádost nebyla podána osobně. Opět se jednalo o vietnamského žadatele, který nemohl získat termín k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu proto, že podle jeho tvrzení systém Visapoint volné termíny nenabízel.

Rozšířený senát obě věci projednal současně, protože skutečným jádrem problému byl samotný systém Visapoint. Přesněji řečeno nemožnost získat v něm termíny k podání žádostí. Na ni upozorňovali žadatelé a potvrzovala je i zjištění ombudsmana. Rozšířený senát upozornil, že Nejvyšší správní soud se těmito případy opakovaně zabýval již od roku 2009. Minimálně od roku 2012 problém s Visapointem jasně pojmenoval a Ministerstvu zahraničních věcí důrazně řekl, že je třeba ho řešit. Přesto nezákonná praxe další dlouhé roky pokračovala. Visapoint dlouhodobě nabízel jen minimum volných časových „okének“ k osobnímu podání žádostí. Ministerstvo zahraničních věcí a ambasády ve Vietnamu a na Ukrajině tím dlouhá léta protizákonně řešily přetlak zájemců o česká pobytová oprávnění. Žadatelům fakticky znemožnily žádost o povolení k dlouhodobým pobytům či o dlouhodobá víza podat. Ti se pak museli obracet na neoficiální „zprostředkovatele“, kteří jim po zaplacení vysokých částek registraci v systému Visapoint obstarali.