Dülmenský pony byl jedinou z několika populací divoce žijících koní v Německu, která přežila až do začátku 20. století. O zvířatech žijících divoce v oblasti Merfleder Bruch se zachovaly první zprávy již z roku 1316.

Jejich stáda žila, podobně jako divoké populace koní na Britských ostrovech, v podmáčené bažinaté krajině s vřesovišti, která byla lidmi po staletí pokládána za nevhodnou k zemědělství. Nezájem lidí o půdu tak poskytl koním životní prostor. Koně zde navíc po staletí chránil rod Merfeldů na základě svých práv na lov a rybolov na svém panství,“ vysvětluje Miloslav Jirků z Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích.

Dülmenský pony, zvaný dříve také Merfeldův divoký kůň, přitom nebyl jedinou divoce žijící populací v Německu. Další populace se vyskytovaly v Emscherbruchu, ale i Duisburgském lese nebo v Davertu. Tyto oblasti byly rozsáhlejší a méně vlhké než Merfelder Bruch.

Zvířata v nich byla podle dobových záznamů větší a robustnější. Postupně však zanikly. Kroniky zachytily například konec divokých stád v Emscherbruchu. Během napoleonských válek táhl touto oblastí vévoda z Arenbergu se svým regimentem a všechny zdejší koně nechal pochytat a zkrotit pro potřeby armády.

V Německu tak zůstali již jen koně z Dülmenu. Když pozemky s dülmenskými pony přešly na šlechtickou rodinu von Croy, uvědomovali si majitelé, že zde zřejmě přežívají poslední divocí koně v Německu. „Zároveň si byli vědomi, že se ve stádech projevil také vliv domácích koní, protože kromě většiny hnědě zbarvených zvířat se občas vykytovali také ryzáci nebo šedivě zbarvení koně. I přesto šlo o naprosto unikátní populaci, která minimálně od čtrnáctého století žila ve volné přírodě,“ pokračuje Dalibor Dostál, ředitel společnosti Česká krajina.