Stěžovatelka, státní příslušnice Ukrajiny, byla dne 9. 12. 2015 zadržena hlídkou Policie České republiky a předána Obvodnímu soudu pro Prahu 7, který ji trestním příkazem ze dne 11. 12. 2015 shledal vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku a uložil jí podmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s odkladem na jeden rok. Tento přečin spočíval v tom, že se stěžovatelka zdržovala na území České republiky, přestože jí dříve bylo uloženo správní vyhoštění a následně též trest vyhoštění trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 10. 2015. Stěžovatelka, která neměla na místě možnost poradit se s obhájcem, se vzdala odporu proti příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 a obvodní soud následně rozhodl o jejím propuštění ze zadržení. Ještě téhož dne stěžovatelka podala proti trestnímu příkazu odpor prostřednictvím nově zvoleného obhájce. Soud obhájce stěžovatelky informoval o tom, že pokud nedoloží rozsudek o omezení svéprávnosti stěžovatelky, zůstává trestní příkaz v právní moci. Následně stěžovatelka podala proti trestnímu příkazu a postupu obvodního soudu ústavní stížnost.
Ústavní stížnost je důvodná. Právě projednávaná věc je skutkově a právně obdobná věcem, kterými se Ústavní soud již dříve zabýval, zejména pak věci rozhodnuté nálezem sp. zn. IV. ÚS 2443/14 ze dne 18. 3. 2015, na který lze v mnohém odkázat.
Není sporu o tom, že se stěžovatelka práva na odpor proti trestnímu příkazu vzdala, nicméně bylo nutné se zabývat tím, zda tak učinila svobodně a zejména s plným vědomím významu a procesních důsledků tohoto kroku. Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatelka neměla v řízení před soudem obhájce a nebyla o takové možnosti soudem poučena. Jedná se přitom o cizinku, která byla soudu předvedena ze zadržení a většinu svého času před soudem věnovala vysvětlení, že potřebuje dostatek času na získání prostředků na koupi jízdenky na Ukrajinu. Zcela jí tak unikl předmět řízení, tedy rozhodování o vině a trestu za přečin maření úředního rozhodnutí. To je patrné i z jejích výroků, které přednesla poté, co se odporu vzdala.
Ústavní soud zjistil, že spisový materiál neobsahuje dostatek podkladů pro závěr, že si stěžovatelka byla plně vědoma procesních následků svého jednání. Je přitom zřejmé, že byla osobou znevýhodněnou (zranitelnou) ve smyslu dřívějších závěrů Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Povahu a důsledky vzdání se práva odporu měla možnost pochopit toliko z poučení soudu a nikoliv z vysvětlení jí zvoleného či ustanoveného obhájce, přičemž stěžovatelka byla poučena soudem především o tom, že pokud by podala odpor, musel by ji do konání hlavního líčení vzít soud do vazby, neboť nemá pobytový titul. Věc stěžovatelky sice nespadala pod výslovně vyjmenované případy nutné obhajoby podle § 36 trestního řádu, s ohledem na postavení stěžovatelky však bylo na místě ji řádně poučit o významu a důsledcích vyjádření a také o tom, že má před takovým vyjádřením právo poradit se s obhájcem, který, pokud si ho nezvolí sama, bude jí z moci úřední ustanoven.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka proti trestnímu příkazu podala ve lhůtě osmi dnů odpor, trestní příkaz byl zrušen ze zákona podle § 314g odst. 2 trestního řádu a Ústavní soud jej tak nemohl znovu zrušit, byť to stěžovatelka navrhovala. Ústavní soud proto Obvodnímu soudu pro Prahu 7 zakázal pokračovat v zásahu spočívajícím v nenařízení hlavního líčení.
Text nálezu sp. zn. I. ÚS 469/16 je dostupný 
zde (340 KB, PDF).
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Tisková zpráva
