Stěžovatel byl stíhán za to, že v roce 2007 jako obhájce přijal od svého klienta částku 550 000 Kč, kterou měl dle jejich vzájemné dohody použít na zajištění a ovlivnění svědků v trestním řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě – pobočky v Olomouci o povolení obnovy řízení trestní věci klienta, který byl odsouzen pro trestný čin podvodu a byl mu uložen trest odnětí svobody, který vykonával i ve Věznici v Kuřimi. Zde v rámci návštěv měl stěžovatel odsouzeného ponechat v domnění, že zařídí úspěšné povolení obnovy řízení, načež tyto peníze na výše zmíněné účely nepoužil a ponechal si je pro vlastní potřebu. V této věci bylo obecnými soudy již celkem čtrnáctkrát meritorně rozhodnuto, přesto věc stále není definitivně ukončena. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu a odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody a peněžitému trestu. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá protiústavnost pořízení prostorových odposlechů, pořízených ve výslechových místnostech Věznice Kuřim. Podle stěžovatele je zaznamenávání rozhovorů mezi obhájcem a jeho klientem v rámci trestního řízení zásadně vyloučeno. Přestože klient s odposloucháváním souhlasil, stěžovatel se domnívá, že zákonná ustanovení, která se týkají mlčenlivosti a nedotknutelnosti komunikace mezi obhájcem a klientem, zahrnují nejenom povinnost mlčenlivosti obhájce, ale i oprávnění samotného obhájce hovořit s klientem bez přítomnosti třetích osob.