Stěžovatel je občanem Ruské federace, který je od listopadu 2004 držitelem mezinárodní ochrany ve formě azylu v Rakousku. Vzhledem k tomu, že byl v Rusku trestně stíhán a následně v nepřítomnosti odsouzen ke čtyřletému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, bylo po něm v roce 2008 vyhlášeno mezinárodní pátrání a na žádost ruské generální prokuratury zahájeno řízení o jeho vydání z Rakouska. Řízení bylo v červnu 2009 rozhodnutím rakouského soudu zastaveno a byla vyslovena nepřípustnost vydání stěžovatele pro rozpor s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a zásadou non-refoulement. Stěžovatel byl 17. ledna 2017 při kontrole zadržen hlídkou cizinecké policie na území České republiky, neboť bylo zjištěno, že na něj byl vydán mezinárodní zatykač.

Ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně byl stěžovatel 19. ledna 2017 na základě návrhu Krajského státního zastupitelství v Brně vzat do předběžné extradiční vazby. Krajský soud dospěl k závěru, že mezinárodní ochrana získaná azylem v Rakousku na stěžovatele na území České republiky nedopadá a existuje obava z jeho možného útěku, aby se vyhnul extradičnímu řízení. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal stížnost, kterou Vrchní soud v Olomouci zamítl jako nedůvodnou. Vazba stěžovatele trvala do 29. března 2017, kdy Krajský soud v Brně rozhodl, že vydání stěžovatele do Ruské federace není přípustné a současně stěžovatele propustil z předběžné vazby na svobodu. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud a ve své stížnosti především tvrdil, že jeho více než dva měsíce trvající vazba neměla žádný legitimní účel, neboť českým orgánům bylo od začátku známo, že je držitelem mezinárodní ochrany v Rakousku a nemůže být s ohledem na princip non-refoulement proto vydán do Ruské federace. Ačkoliv už byl z vazby propuštěn a zásah do jeho osobní svobody netrvá, rozhodnutí o jeho vzetí do vazby je podle něj protiústavní a žádá jeho zrušení.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. V projednávaném případě měly orgány činné v trestním řízení již v době zadržení stěžovatele informaci, že mu byla v Rakouské republice udělena mezinárodní ochrana formou azylu a byl mu poskytnut pobyt na území Rakouska. Za těchto okolností mělo být případné další předběžné šetření k ověření těchto informací vedeno s maximální péčí a urychlením, a nikoliv po dobu několika týdnů. Bylo povinností obou soudů věnovat patřičnou pozornost dřívějším rozhodnutím jiných členských států Evropské unie, tedy i orgánů Rakouské republiky, o nichž věděly, neboť ta jsou překážkou přípustnosti vydání stěžovatele do Ruska a z hlediska účelu vedení vydávacího řízení mají význam i pro posouzení nutnosti zajištění stěžovatele předběžnou vazbou.