Krajský soud v Brně rozsudkem schválil dohodu o vině a trestu uzavřenou dne 6. 10. 2021 mezi státní zástupkyní a stěžovatelem jako jediným jednatelem společnosti V. Stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let (s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání pěti let) a k peněžitému trestu ve výměře 400 denních sazeb s denní sazbou ve výši 20 000 Kč (celkem 8 000 000 Kč). Dále krajský soud uložil stěžovateli s odkazem na § 228 odst. 1 trestního řádu nahradit poškozené České republice škodu ve výši 18 614 679,76 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla Česká republika odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních dle § 229 trestního řádu. Odvolání stěžovatele i poškozené České republiky Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením zamítl. Podle vrchního soudu totiž stěžovatel protiprávní jednání plně doznal a výše škody konkretizovaná adhezním výrokem nalézacího soudu  tedy představuje škodu v podobě, v jaké ji stěžovatel ve výroku o vině schválil.

V ústavní stížnosti stěžovatel napadl pouze výrok o náhradě škody, kterou je povinen zaplatit České republice. Namítal, že o ní obecné soudy rozhodly, přestože tento nárok neuznal a nedošlo k dohodě o náhradě škody ani mezi státní zástupkyní a jím.

Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti, přičemž se zabýval otázkou, zda mohl trestní soud stěžovateli uložit povinnost k náhradě škody, jejíž výše sice byla součástí prohlášení stěžovatele ke skutku ve sjednané dohodě o vině a trestu, ovšem s výhradou stěžovatele k uplatněným nárokům i k výši samotné škody.