Ostatní obce mají naopak různě vysoké, mnohdy zatěžující a neopodstatněné požadavky. Individuální posuzování žádosti stále není standardem, stejně jako navrhování reálných náhradních opatření. Obvyklejší je pouze formální odkaz např. na využívání veřejného parkoviště, které však situaci žadatele neřeší.

V návaznosti na řadu stížností lidí s postižením na postup obcí při zřizování vyhrazeného parkoviště se ombudsman rozhodl systematicky výzkumem zmapovat postup obcí při povolování a samotné realizaci vyhrazených parkovišť. Oslovil 474 obcí a měst (všech 26 statutárních měst, 362 obcí II. typu, úřady městských částí Brna a Prahy).

Zřízení vyhrazeného parkoviště je podmíněno povolením silničního správního úřadu a souhlasem vlastníka místní komunikace – obce. I když na něj není právní nárok, musí se při jeho povolování obec řídit nejen zákonem o pozemních komunikacích a zákonem o silničním provozu, ale i antidiskriminačním zákonem. Ten obci ukládá povinnost přijímat vůči osobám s postižením přiměřená opatření ke zmírnění a odstraňování překážek. Obce tak mají nepřímo povinnost zřizovat vyhrazená parkování, pokud to pro ně neznamená nepřiměřené ztížení.

Pravidla obcí zlepší transparentnost, ale nenahradí individuální posouzení

Některé obce si zpracovávají obecná kritéria a pravidla pro udělení souhlasu se zřízením individuálního vyhrazeného parkoviště. Podle výzkumu je má 41 % obvykle větších obcí. Malé obce do 10 000 obyvatel většinou z důvodu venkovského charakteru a dostatečných parkovacích ploch se s problémem vyhrazeného parkování příliš nesetkávají, řeší 1-2 žádosti ročně.

Pravidla obvykle napomáhají transparentnosti rozhodování, ale nemusí vždy znamenat vstřícnost. Podle zjištění z výzkumu i jednotlivých případů může jít ve skutečnosti také o stanovení překážek a omezení žadatelů. Napovídá tomu i fakt, že ve velkých obcích nad 100 000 obyvatel je oficiálně odmítnuto jen 10 % žádostí. Seznámení s kritérii zjevně část žadatelů předem odradí od podání žádosti.