Je třeba zdůraznit, že ochránkyně se věnuje takřka výhradně těm případům práce OSPOD, se kterými se na ni obrátí stěžovatelé. Nemonitoruje veškerou práci OSPOD a uvedené nedostatky a jejich procentuální rozložení je proto možné vztahovat pouze na tyto šetřené případy. Nelze je zobecňovat na veškerou práci OSPOD.

Za uplynulé dva roky bylo nejčastějšími nedostatkem nečinnost úřadu (22 %) a zanedbání práce s rodinou (21 %). Mezi další významná a opakující se pochybení patří nevyčerpání všech možností sociální práce před odebráním dítěte z rodiny (11%), překročení pravomocí (10 %), uvádění nepřesných či zavádějících údajů pro soudy, které například rozhodují o odebrání dítěte nebo omezení kontaktů s rodinou (7 %). Posledním, ale velmi podstatným, nedostatkem pak je ponechání dětí v ústavech po zbytečně dlouhou dobu nebo neodůvodněné rozdělení sourozenců (6 %).

OSPOD se v šetřených případech, ve kterých bylo konstatováno pochybení, často věnoval situaci dítěte, zanedbával však práci s rodinou (21 %). Nesnažil se rodiče přimět k řešení vzájemných konfliktů, nenařídil jim využití odborné pomoci, nedostatečně je informoval o dalších krocích nebo rodiče nezapojoval do vytváření individuálního plánu ochrany dítěte. Často tím snižoval šance, že by rodiče urovnali své neutěšené konflikty a mohli se později o své dítě zase starat. OSPOD se tedy věnoval řešení situace dítěte, ale opomíjel jeho rodinné zázemí.

V 11 % případů OSPOD nevyčerpal všechny možnosti před přistoupením k nejtvrdšímu opatření – odebrání dítěte z rodiny a jeho umístění do ústavní péče. Obvykle se jednalo o nekontaktování členů širší rodiny, zda by o dítě nemohli sami pečovat.  Z šetření přitom často vyplývalo, že členové širší rodiny mívali zájem se o dítě svých příbuzných v problémech postarat. OSPOD však tyto možnosti mnohdy vůbec neprověřil. Podobně třeba OSPOD rodičům nezprostředkoval odbornou pomoc, která by jim mohla pomoci zlepšit jejich rodičovské kompetence a rovnou přistoupil k odebrání dítěte. Osobní péče však musí mít přednost před umístěním dítěte do ústavní výchovy.  

Za velmi problematické považujeme neodůvodněné rozdělování sourozenců, ke kterém obvykle dochází spíše z administrativních důvodů – jako je například omezená kapacita zařízení nebo pěstounů. V šetřených případech OSPOD rozdělení nezabránil, ani následně nevyvinul aktivitu k opětovnému sloučení sourozenců. Podobně v případě jejich oddělení alespoň nezajistil pravidelný kontakt sourozenců a udržení jejich často již jediné existující rodinné vazby. Jiným případem je pasivita úřadu, kdy se aktivně nesnaží dostat dítě z ústavní výchovy zpátky do rodinné nebo pěstounské péče. Tyto případy se vyskytly ve 14 % pochybení.