Řeč je o jehličnatých dřevinách – jedlích (Abies), které uctívaly už dávné kultury starověku. Ve starověkém Řecku byla jedle zasvěcena bohyni Artemidě, spolu se smrkem též Dionýsovi. Pro staré germánské kmeny byly oba stálezelené jehličnany s podobným vzhledem symbolem síly, houževnatosti, naděje a odolnosti vůči silám zimy. Byly zasvěceny slunečnímu bohu Baldurovi a uctívány zejména o zimním slunovratu (svátek Yule), kdy se zdobily a slavnostně nosily jejich větvičky. Odsud pravděpodobně pramení zvyk zdobení jehličnanů o Vánocích. K nejuctívanějším stromům patřily jedle na Balkáně. Byly považovány za posvátnou „osu světa“ a kosmický strom, který svou štíhlou korunou roste „až do nebe“ a mohutným kůlovým kořenem sahá do hlubin k „Matce Zemi“. Imponující byla hlavně odolnost proti vývratům a nepřízni živlů, silný masivní kmen vzrostlých jedinců a v neposlední řadě i lesklé stálezelené jehličí vytrvávající přes zimu.