Tak a evropský bankovní socialismus je na světě. Dohoda je uzavřena. Česká republika se sice k bankovní unii nepřipojí, ale dohoda se jí bezprostředně dotýká. Ono nepřipojení je jediný logický krok. Součástí dohody by mělo být i to, že mateřské banky nebudou přetvářet své zahraniční dcery na pouhé filiálky a že z nich nebudou vyvádět peníze, což by mohla být pro relativně zdravý český bankovní sektor rána do vazu. Problém je ale v tom, že by o tom smlouva neměla hovořit jako o zákazu. Spíše je to obsaženo ve formě výzvy. Ve formě „budeme se chovat slušně“. Toto je ale vzhledem k chování, jakým se EU prezentuje naprosto nedostatečné. Nikdo totiž ČR negarantuje, jaký bude budoucí vývoj.

Za svou politickou kariéru jsem si vypracoval velmi silnou ostražitost – například ke Kalouskovi, k Nečasovi a taky k Evropské unii. Několikrát jsem se přesvědčil, že co se jeden den dohodne, na zítra už nemusí platit. Politika EU se provádí naprosto netransparentně. Vzpomínáte si na humbuk ohledně fiskálního paktu. Naprosto nestandardní mezinárodní smlouva a na všechny zúčastněné státy byl vyvíjen nesmírný tlak, aby ji přijaly a pokud možno hned. Byly to Věci veřejné, které ve vládě prosadily, k fiskálnímu paktu ČR nakonec nepřistoupila. S odstupem času se ukazuje, že onen pompézní fiskální pakt je stejně jen cárem papíru, který nemá parametry nikoho k ničemu nutit, což koneckonců potvrdilo i Španělsko, které už měsíc po jeho uzavření se nechalo slyšet, že smlouvu dodržovat nebude.

Téměř schizofrenní přístup ke všem smlouvám, paktům, úmluvám a bůh ví, čemu ještě, je ten nejracionálnější. EU si totiž navykla, že se smlouvy nedodržují, nebo jejich ustanovení překrucují. I to, co je jasně psáno, vlastně neplatí. Velcí hráči jako Francie a Německo si vždy vše stejně nakonec upravují podle své potřeby. Dávám bankovní unii rok, maximálně dva.