Byl to zážitek a dobrodružství. Když je člověku dvaadvacet a má možnost být u změny dějin, je za to vděčný. Shodou náhod jsem se dostal do centra změny, která vzbudila obrovské naděje do budoucna. My jsme si tehdy mysleli, že jsme větším hybatelem dějin, než jsme byli. Komunistický systém by se totiž rozpadl, tak jako tak. Ne kvůli studentům v Československu, ale díky širším geopolitickým posunům, nástupu Michaila Gorbačova a tak.

Splnily se vám naděje, s nimiž jste do demonstrací a požadavků změn tenkrát jako studenti šli?

Na to nelze odpovědět v množném čísle. Co člověk, to nějaká představa. Někteří brzo po konci komunismu začali trpět hlubokou deziluzí, že se to nevyvíjí tak, jak by chtěli. Já k nim nikdy nepatřil. Jako v zásadě dost přízemní a pragmatický člověk jsem si vždy uvědomoval, že měníme sice pravidla hry, ale neměníme patnáct milionů obyvatel, naše charaktery, morálku. Změnit tohle je vždy během na dlouhou trať. Pravda, čekal jsem, že budeme po dvaceti letech o něco dál.

Myslíte si, že se stane po vymření naší generace národ proti viru komunismu imunním?

Doufám, že to bude lepší. Mladší generace jsou přeci jen zvyklejší žít ve svobodě a zároveň v odpovědnosti daleko přirozeněji, než my. On to nebyl jen komunismus, ale i poměrně dlouhá válka před tím a dost děsné nacionalizující předválečné období. To všechno se na nás za těch šedesát let podepsalo. Když přijedete do většiny západních zemí, tak se prostě cítíte líp, než v zemích střední Evropy.  Přinejmenším co se týče výrazů, chování či férovosti lidí. Odráží se to i v politice. Je znát rozdíl mezi politikou zemí západní a severní Evropy a politikou visegrádských a postsovětských zemí. My se naštěstí nalézáme někde uprostřed.