Pár dní po maturitě v roce 1978 měl Petr jediný úkol, sehnat razítko do občanky. Chtěl prostě vekslovat. Po revoluci se stal úspěšným podnikatelem, bohatým mužem a dnes žije v zahradní chatce a dostává invalidní důchod, podle jeho slov něco přes tři tisíce.

„Nechci se chlubit, ale patřil jsem v Praze k nejlepším vekslákům. Měl jsem autoritu. Měl jsem několik posluhovačů. Měl jsem nejluxusnější byt v Praze, kam často chodili natáčet filmaři. Měl jsem služku, řidiče, ochranku.... Měl jsem kamarády policajty, ti, kteří se mnou nekamarádili, se mě báli. Měl jsem na své straně prokurátory i soudce. Neexistovalo nic, co bych si nemohl dovolit," říká Petr. Ptá se mě, zda by si mohl dát ještě jednu kávu a něco k jídlu a upozorňuje mě, že nemá ani korunu. Ubezpečím ho, ať si dá cokoli. Dnes to za vás platí Parlamentní Listy.cz, ale vy mi říkejte pravdu.

"Modré knížky" pro synky z bohatých rodin

Na čem získal prvotní kapitál? „Budete se divit. Nebyly to ani valuty ani bony, ani elektronika. Nějak se mi v začátku podařilo získat kontakty mezi vojáky a policajty. Dnes by se řeklo, měl jsem správný podnikatelský plán. Začal jsem zajišťovat tzv. modré knížky. Měl jsem jednotnou cenu deset tisíc korun. Většinou to bylo pro synky z bohatých pražských rodin." Pan Petr si teď zapálí cigaretu, dlouze přemýšlí, jako by zvažoval, zda mi k tomu má říct něco dalšího. Pak sáhne do žluté výrazně ošoupané igelitky s nápisem Billa a vytáhne ještě ošoupanější sešit. Tady je všechno, já jsem si to všechno zapisoval. Těch sešitů mám doma ještě pět. Toto je ten první. Každý den si v nich čtu." Nevěřícně hledím na omšelé stránky s nadpisem Knihovna, což byl krycí název pro Modré knížky. Společně jsme jich napočítali 172. U každé položky jméno a datum. Samozřejmě řada „podezřelých" jmen, ale doufám, že je to shoda náhod. Jedno jméno mi ale nedalo spát, tak jsem si zjistil, zda onen ministr má syna, který v té době měl kolem osmnácti let. Má. Ale podobnost čistě náhodná. Petr se nad mým dotazem jen usmívá.

Další stránky Petrovy encyklopedie jsou změtí čísel a podivných slov. Slovo „klobouky" znamená západoněmecké marky, „berušky" tuzexové poukázky atd. „Když jsem po prvních dvou letech začal skutečně vekslovat, chtěl jsem vědět, jaký mám měsíční a roční obrat a zisk," říká Petr. Podle jeho slov byli veksláci něco jako zubaři - každý je potřeboval. Lidé chtěli rifle, kosmetiku, bony, protekci všeho druhu. „Míval jsem měsíční výdělek sto až stopadesát tisíc korun. Po pár letech jsem už nestál na ulici, ale měl jsem kancelář na Václaváku. Tam chodili pěšáci na porady a tam mi vodili lepší klienty. My jsme nikdy nekradli, žádné výměny balíčku bankovek, falešná přepadení atd. Těm, kteří toto dělali, jsme říkali špína. Ti třeba nesměli chodit do našeho baru."