Kritiku politického dění u nás provází dlouhodobě několik základních témat. Vládnoucí koalice dělají naschvály opozici a neřeší s ní naprosto základní zákony, které mají dalekosáhlý vliv na životy lidí, zdaleka přesahující volební období. Práce opozice se smrskla na systematické pokusy o vyslovení nedůvěry vládě.

Politické strany v opozici vyčítají obsazování míst ve státních podnicích vládnoucími koaličními stranami a poukazují na čachry a prošustrované peníze. Když se však po čase strany vymění a dříve opoziční strany se podílejí na vládě, dělají to samé. V otázce zahraniční politiky neexistuje shoda mezi vládnoucími stranami a opozicí už dlouhé roky. A je jedno, kdo vládne, protože úkolem opozice se stalo jediné – bez rozdílu tématu být prostě proti. V roli opozice nenechají nit suchou na členech vládnoucí koalice, ale když jim chybí po dalších volbách křesla ve sněmovně k uchopení vlády, stanou s bývalých nepřátel na život a na smrt noví koaliční partneři a usmívají se na společných fotografiích. Toto všechno je předmětem oprávněné kritiky lidí u nás. Paradoxně těch samých lidí, kteří nemohou přijít na jméno Miloši Zemanovi a Václavu Klausovi za Opoziční smlouvu.