Prvopočátky tohoto neutěšeného stavu musíme hledat někdy na počátcích 90. let, v době tzv. „divoké privatizace“, kdy neoliberalisté typu Václava Klause přišli s tím, že k vytvoření tržního prostředí v České republice je nutné „na chvíli zhasnout“, aby se volné síly trhu mohly projevit a nebyly přitom omezovány právem. Že to bylo většinou provázeno bezostyšnou kriminalitou, tunelováním a za cenu obrovských ztrát, ze kterých se dodnes česká ekonomika nevzpamatovala, se už ví.  Jenže ono pověstné „zhasnutí“ se projevilo i jinak, a to v naprosto chaotickém a nepřehledném právním řádu, v absenci podzákonných norem, v nedostatečné vymahatelnosti práva a také v odmítavém přístupu českých občanů vůči sebemenšímu náznaku právní regulace.

Zavádějící a falešné zbožštění svobody po česku je přitom unikátem, který už kilometr za Rozvadovem neplatí. Celá Evropa, kterou jsme si zvykli nazývat Západní a k níž jsme desetiletí obdivně vzhlíželi, se totiž bez řádné právní regulace neobejde. Znamená to snad, že by Němci, Francouzi, Nizozemci nebo Španělé byli méně svobodní? Nikoliv, jedná se o plně fungující společnosti, kde ale platí jasná a srozumitelná pravidla pro všechny oblasti života. Svoboda a právo zde jdou ruku v ruce a snad také proto se zde minimálně setkáte s korupcí. Na rozdíl od Česka, které se z ní nemůže stále vymanit. Živnou půdou pro korupci je totiž absence pravidel, chcete-li, chybějící právní úprava.

Nejhorší snad je, že Češi si své takzvané absolutní svobody vozí s sebou i do zahraničí, kde pochopitelně narážejí na mnohdy přísné zákony a nesmlouvavou policii. Pohrdání jakýmkoli právním rámcem nebo regulací s odůvodněním, že „máme přece svobodu“ se ale může velmi vymstít. V tom lepším případě třeba vysokými pokutami nebo vězením, v tom horším pak fatálními úrazy nebo i smrtí. Není náhoda, že např. v Chorvatsku mají Češi v letní sezóně snad nejvyšší úmrtnost, protože nerespektují nařízení  o omezené rychlosti, či zákaz koupání v nebezpečných oblastech.

Chápání svobody jako poznané nutnosti, odpovědnosti a respekt k pravidlům je nám Čechům ještě hodně vzdálené. Zatím je to u nás stále synonymum pro anarchii, a to právě díky neoliberální doktríně, kterou nám vnutil a vnucuje Václav Klaus a lidé kolem něj. Z toho pramení i jejich odpor k Evropské unii, v níž vidí onen omezující faktor a regulátor. Jenže se stačí podívat kousek za naše hranice a zjistíme, že zatímco my se v Česku honosíme svou absolutní svobodou, na Západě vládne pořádek a disciplína, vymahatelnost práva, a tudíž fungující stát a společnost, o čemž se nám zatím může jen zdát. A pokud to tamním občanům občas leze na nervy, zajedou se vyřádit k nám. Jako do džungle, kde je všechno dovoleno.