S výjimkou prezidenta, jeho syna, možná několika dalších lidí z prezidentova okolí, a zbývajících, tedy nemnoha příznivců Věcí veřejných, většina národa ví, že Dobeš je karikaturou v podstatě všeho, čím by měl slušný ministr školství být.

O ministrových „reformních“ iniciativách se napsalo a řeklo už mnohé. Protestují učitelé, zástupci vysokých škol, studenti. Nemá smysl opakovat jejich argumenty, neboť jsou dostatečně známé.

Ministerstvo školství ale také stojí v centru pozornosti kvůli neschopnosti čerpat miliardy z evropských fondů. České republice hrozí, že tak přijde o obrovské peníze.

Zatímco o meritu Dobešem posvěcených „reforem“ lze vést jakousi diskusi už proto, že argumenty oponentů může ministerstvo zlehčovat například poukazy na různé lobbyistické zájmy ve školství, kterým se ministrovy údajně racionální změny nelíbí, neschopnost čerpat evropské peníze se ve světle vládních škrtů a snah šetřit, kde se dá, jeví nejen jako téměř sabotáž vládní politiky, ale také jako výsměch všem občanům, kteří na šetření přímo doplácejí.

Média o celé věci informují jako o jakémsi selhání, premiér požaduje „vysvětlení“, popřípadě „záruky“, že dojde k nápravě. Ministr slibuje, že neuspěje-li s „nápravou“, odstoupí.