Byla to nejzajímavější a nejúžasnější etapa mého života.

Tehdy jste byl osobním tajemníkem Václava Havla. Jak se k vám po sametových demonstracích komunističtí pohlaváři při jednáních chovali?

Pro mne bylo nejvíc překvapivé, že z nich v osobním styku nešla žádná hrůza. Naopak působili docela prostě. V případě generálního tajemníka komunistů Karla Urbánka až prostoduše.

Co si myslíte o kritice disidentů v čele s Václavem Havlem a Petrem Pithartem, že málo zatočili s komunisty?

To je jedno z klišé, které se stále objevuje. Co se myslí tím zatočením? Pozatýkání všech, kdo byli kdy členy KSČ a jejich pozavírání do gulagů? Bez soudů, nebo ve vykonstruovaných procesech? V demokracii to takto nejde. Měly padat konkrétní žaloby na konkrétní lidi za konkrétní činy. Ovšem potíž byla i v tom, že i kdyby padaly, policie, prokuratura a soudy byly prošpikovány starými strukturami a těm by se do toho moc nechtělo. A nové síly nebyly hned, doplňovaly se zvolna. Je to pro mnohé lidi dodnes nepochopitelné a bolestivé, že prakticky žádný z viníků z bývalého režimu nebyl potrestán. Ale z toho nelze vinit někdejší disidenty, je to problém celé společnosti.