Příští týden si budeme připomínat nedožité jubileum Václava Havla – 5. října by se dožil osmdesáti let – a při této příležitosti se opět začíná hovořit o Havlově odkazu pravdy a lásky. Tuším, že vy jste Václava Havla znal již předtím, než se stal prezidentem. Jak na vás působil?

Ano, znal jsem Václava Havla již od šedesátých let, ale osobně jsem se s ním setkal jen jednou. V té době již byl dramaturgem Divadla na Zábradlí a vzpomínám si na to, že měl kancelář na náměstíčku před divadlem v takové maringotce. Tam jsme si spolu povídali o různých textech. Mně se z té jeho tehdejší tvorby líbila třeba Zahradní slavnost, ostatní jeho texty podle mne formou opakovaly již to, co už dříve bylo napsáno jinými dramatiky. Pouze Zahradní slavnost byla originální, byla blízko mezi absurdním dramatem a dramatem, v těch jeho dalších dílech se již ztrácela srozumitelnost. Měl jsem ale k němu respekt kvůli 70. letům, protože v té době byl ochoten se za nějaké své přesvědčení nechat věznit. To ale vyžaduje zvláštní povahu, každý člověk tohle nedokáže. Já osobně bych rozhodně nechtěl být vězněn. Havel ale opakovaně vězněn byl, patřil zřejmě k lidem, kteří jsou ochotni něco velkého obětovat, aby si na ně všichni lidé pamatovali.

Pak jsem se s ním sešel až na francouzské ambasádě při oslavách výročí Bastily v roce 1989. A protože jsem tehdy byl na nějaké pozici ve Svazu dramatických umělců, prohodili jsme spolu pár slov na téma, jakým způsobem se případně postavíme k perzekuci lidí, kteří podepsali Několik vět, k čemuž jsem se mu zaručil, že dokud tam budu, takže k perzekuci nedojde.