Přátelé,

s velkým smutkem sleduji množství agrese, nenávisti a hlubokých příkopů, které v naší společnosti znovu otevřel sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu v Brně.

Naše vztahy s Německem byly přitom už v roce 1997 narovnány Česko-německou deklarací, která přinesla důležité smíření i vzájemnou sebereflexi. Německá strana tehdy jasně pojmenovala a odsoudila zločiny nacismu a my jsme zároveň dokázali přiznat i některé excesy, které provázely poválečný odsun.

Dnes je Německo naším sousedem i nejvýznamnějším obchodním partnerem. Oceňuji proto slova úcty a omluvy za hrůzy nacistického režimu, která zazněla i během letošního setkání. Silným symbolem smíření byla také přítomnost vnuka Nicolase Wintona a některých zachráněných „Wintonových dětí“.

Zároveň ale naprosto chápu bolest a emoce, které tato událost vyvolává u pamětníků a rodin, jež nesly následky nacistické okupace. Je potřeba jasně říct, kdo byl agresorem. Bylo to nacistické Německo, které obsadilo naše pohraničí, zničilo svobodu naší země a přineslo utrpení, vraždy, vyhánění i vyhlazení českých obcí. Toto temné období našich dějin zanechalo hluboké rány, které nelze zlehčovat ani přepisovat a já sama ho vnímám hodně citlivě, s velikou pokorou a úctou k obětem.