Podstata tohoto návrhu zákona spočívá v převzetí německé ústavní a politické praxe tzv. konstruktivního vyslovení nedůvěry. V německém Spolkovém sněmu se o odvolání kancléře hlasuje tak, že je současně volen jeho kancléřský nástupce. Pokud nezíská nově navržený kancléřský kandidát ve Spolkovém sněmu většinu, zůstává ve funkci dosavadní kancléř.

Pamatuji se, že v roce 1982 byl takovýmto způsobem – po rozpadu sociálně-liberální koalice SPD a FDP – odvolán kancléř H. Schmidt a současně zvolen novým kancléřem představitel nově vytvořené koalice CDU/CSU – FDP H. Kohl. Naopak neúspěchem pro navrhovatele skončilo v Bundestagu hlasování o konstruktivním vyslovení nedůvěry začátkem 70. Let, kdy se klerikálům nepodařilo svrhnout kancléře W. Brandta a prosadit svého kandidáta R. Barzela.

Zatím jediným argumentem K. Peake pro změnu české ústavy v tomto směru je to, že prý „chceme dosáhnout dlouhodobější stability, ne neustálého rozpadání vlády a sněmovny“. Svatá prostoto.

Žijeme přece v demokratickém politickém systému a zabránit rozpadu vlády, který je vlastně důsledkem rozpadu koalice, dost dobře nelze. K čemu by byla např. prakticky neodvolatelná vláda, která by nebyla schopna ve sněmovně nic podstatného prosadit. A to byl příklad Topolánkovy vlády v posledních měsících před jejím pádem. Prostě ztratila sněmovní většinu.

Ostatně o tom, že se vláda může neustále rozpadat, byť je prakticky neodvolatelná, svědčí příklad Nečasovy vlády. Tento kabinet se potácí prakticky neustále v krizi a devadesát procent našich občanů si myslí, že buď směřuje zemi špatným směrem, anebo že ji nesměřuje nikam. Tomu se říká zahnívající stabilita.