Zkusil jsem diskutovat nad přímou volbou prezidenta a rázem jsem osočován z nadutosti, pohrdání přáním lidu a dalších zločinů proti lidskosti. Jako bych snad neměl právo vyslovit svůj, byť možná menšinový názor.

Dokážu pochopit, že odlišný názor popuzuje. Koho nepopuzuje zcela jistě, to jsou malé děti. Zkusme se tedy na věc podívat jejich pohledem.
Každý ze zastánců přímé volby je přesvědčen, že právě díky jeho hlasu bude vybrán ten jediný, jasně úplně nejlepší kandidát. Ale proč by to tak mělo dopadnout, nabízí se první dětská otázka. Kandidátů bude deset nebo dvacet a stejně tolik bude jejich fanklubů. Pravděpodobně bude i druhé kolo. A co když do něj postoupí dva pro mne nepřijatelní kandidáti. Kašlu na to, řekne si znechucený volič a s volbou skončí. Ve finále rozhodnou opět jiní.

To však není největší úskalí. „A proč chceš toho pána za prezidenta ?“, zeptá se děcko. „Protože o něm tak hezky píšou v novinách, a také pěkně mluví v televizi, a na náměstí nám dali jeho lidé propisku a pivo a na tom plakátu mu to přeci tak sluši“… „A jsou všichni ti pánové a dámy, co už jsi je tatínku volil, také tak hodní?“… „No nejsou, protože to nebyla přímá volba“, namítneme. „Ale ty jsi tatínku kroužkoval“, namítne chytré dítě. „No, kroužkoval, ale ostatní taky kroužkovali a zvolili špatně“, zvýšíme hlas. „A proč volili špatně, to oni chtěli volit špatně?“, dotírá děcko. „No, oni chtěli volit dobře, ale jsou hloupí“, víš. „A proč vyhráli ti hloupí!, děcko nechápe. „Tak už toho nech a pojď se zhoupnout“, odkláním hovor. „A kde se tu vzala ta houpačka?“, ptá se děcko. „No, tu udělal Pepík, Franta jí sem přivezl a Honza na to sehnal peníze“. „A to, tati, museli?“, ptá se děcko. „No museli, protože nám to slíbili, abychom je zvolili do zastupitelstva.“ „A to je dobře?“, ptá se děcko. No jasně, že je to dobře, konečně jsme doma.