Na jedné straně pocity štěstí více než šesti tisíc vězňů ze skvostného Klausova daru znovunabytí svobody, násobené radostí rodin, jimž se vrací jejich nezdární příslušníci, umocněné blahem dětí z návratu postrádaného rodiče. Na druhé straně smutek a hněv poškozených, jimž amnestie ztížila přístup k náhradě škody, nebo vzala naději na ni, velmi často lichou, ale přece jen útěšnou.  To jsou dvě stránky prožívání amnestie, z nichž média zobrazují jen tu jednu, umožňující zběsilé napadání prezidenta republiky za projev jeho ušlechtilé velkorysosti.

Svým způsobem před našima očima probíhá v přímém přenosu srovnávání váhy hodnot, uznávaných společností: peníze jsou nade vším, osobní svoboda či obyčejné lidské štěstí bezcenné.

Není  ovšem divu, že poškození naslouchají protiklausovským manipulátorům s veřejným míněním, neboť  nárok na odškodnění je jejich jediné významné právo, které v trestním řízení mají, a jeho naplnění je skutečně ztíženo a ohroženo. Jinak nemají ani právo odvolat se do výroku o vině  zprošťujícího rozsudku, o využití mimořádných opravných prostředků nemluvě. K jejich poškozování v důsledku tohoto nastavení pravidel trestního řízení dochází průběžně ve velkém rozsahu a nikdo se jich nezastane. Veřejnost  to většinou netuší a ani ji to nezajímá. A když už se podaří, že soud  je s jejich nárokem neodkáže do civilního řízení a přizná jim pravomocně  nárok na náhradu škody, mnozí se jí nakonec nedomohou ani s pomocí exekutorů, protože majetek odsouzených během dlouhého trestního řízení zmizel.

U Ústavního soudu ČR leží od dubna letošního roku ústavní stížnost, jejíž kladné vyřízení by mohlo obecné  postavení poškozených podstatně zlepšit. Shodou okolností ji podal stejný advokát Milan Hulík, který poškozené amnestií horlivě utvrzuje v pocitech beznaděje. Nejen on, ale i někteří z jeho souputníků jsou však natolik odborně zdatní, že by místo kamenování prezidenta mohli vymyslet cesty, jak dopady amnestie na poškozené aspoň zmírnit.