Gatestone Institute v New Yorku je think-tank, který informuje veřejnost především o tom, co před ní mainstreamová média tají. Autorem následujícího textu, který vyšel 3. června a v anglickém originále je k dispozici zde, je Douglas Murray, britský spisovatel, komentátor a analytik žijící v Londýně. Jeho poslední kniha, mezinárodní bestseller, se jmenuje „Podivná smrt Evropy: Imigrace, identita, islám“. V článku se zabývá také tím, jestli vůbec někdy zaplatí všichni ti státní úředníci, kteří svým mlčením umožnili, aby tato moderní zvěrstva pokračovala, a neudělali nic, aby je zastavili. Rodiny některých zneužívaných dívek vyprávěly, že když zjistily, co se děje s jejich dcerami, tak se zoufale pokoušely bít na poplach, ale britský stát je odmítl vyslechnout.
Od zatčení Tommyho Robinsona 25. května figurují v hlavních britských zpravodajstvích opět gangy politicky korektně označované jako „asijské gangy sexuálních násilníků“. Jejich přítomnost v hlavních zprávách znovu vyvolala diskusi o tom, zda se jejich oběti vůbec někdy dovolají spravedlnosti a zdali britská justice patřičně potrestá pachatele.
Tyran vypálil dívce písmeno M na znamení vlastnictví
Chybí nám ale odpověď na jednu klíčovou otázku. Jakou cenu zaplatili, platí nebo jestli vůbec někdy zaplatí všichni ti státní úředníci, kteří svým mlčením umožnili to, aby tato moderní zvěrstva pokračovala, a neudělali nic, aby je zastavili? Jsou to policisté, politici, zaměstnanci místních úřadů a mnozí další lidé, kteří opětovně selhali. Tito lidé nebyli nikdy odsouzeni do vězení kvůli svým chybám a přehlédnutím a je možné, že trestní obvinění, ba ani obvinění ze zločinu z nedbalosti, proti nim nebudou nikdy vznesena. Stojí však za to se ptát, zda životy těchto lidí, jejich kariéry nebo dokonce jejich důchodové účty byly někdy i minimálně ovlivněny jejich prokázanou neschopností postavit se proti jedné z největších epidemií sexuálního násilí, která kdy v Británii vypukla. Jsou to skupinová znásilnění mladých dívek organizovaná dospělými, kteří jsou motivováni rasismem, svým náboženstvím, misogynií, třídním pohrdáním a mnohými jinými pohnutkami.
Možná, že na tuto otázku nám pomůže odpovědět vývoj kariéry jedné ze státních úřednic. Tato paní se jmenuje Joanna Simons. V roce 2013 byla výkonnou předsedkyní rady hrabství Oxfordshire. Téměř deset let měla při svém působení v radě hrabství blízko k problematice ochrany dětí, a to během celého období, kdy probíhala hromadná znásilnění místních dívek, následně vyšetřovaná v rámci „Operace Bullfinch“. Barbarství, které prováděli místní muži, politicky korektně označovaní jako muži „asijského původu“, zahrnovalo například i vypálení písmena „M“ na tělo jedné z dívek. Jméno zneužívajícího tyrana bylo Mohammed. Dotyčný Mohammed chtěl, aby ostatní věděli, že tato dívka „patří“ jen jemu a jako taková je jeho majetkem.
Taxikář odvezl oběť zpět do domu, kde ji znásilňovali
Na ostatních dívkách mezi stovkami místních obětí bylo spácháno stejně hrozné zneužívání. Několik z nich bylo v náhradní péči místních úřadů. Mezi příběhy, které vyšly najevo v roce 2013 v soudním procesu u slavného londýnského soudu Old Bailey, nalezneme například i příběh dívky, která byla zdrogována a skupinově znásilněna. Podařilo se jí uniknout a sehnat taxíka, který ji odvezl do dětského domova, ve kterém žila. Zaměstnanci tohoto domova za ní ale odmítli taxík zaplatit, a tak ji taxikář obratem odvezl zpět do domu, z něhož právě utekla, a kde ji pak zločinecký gang znovu opakovaně znásilňoval. Toto není noční můra odehrávající se v nějaké vzdálené zemi, nebo v některém z měst na severu Anglie, kam se londýnská média zřídkakdy dostanou. Je to příběh v bohatém hrabství Oxfordshire. Rodiny některých zneužívaných dívek vyprávěly, že když zjistily, co se děje s jejich dcerami, tak se zoufale pokoušely bít na poplach, ale britský stát je odmítl vyslechnout.
Psali jsme:
Po podrobnostech, jako jsou ty výše uvedené, které vyplynuly během trestního řízení u soudu Old Bailey, Simons natočila video, které rada hrabství Oxfordshire zveřejnila online. Tuto 48 vteřin trvající omluvu vidělo za posledních pět let méně než 2 tisíce lidí. Zaslouží si však širší publikum. Ve videu se paní Simons dívá do kamery a omlouvá se lidem, které rada hrabství Oxfordshire nechala na holičkách. Je to úžasné svědectví o postojích, které v Británii léta letoucí převládaly. Od začátku do konce je v tomto videu všechno špatně. Tón a obsah videa jsou takové, jako by se paní Simons omlouvala za zpoždění při odvozu komunálního odpadu nebo za opožděný posyp silnic, když mrzlo. Nic na tom videu neodpovídá otřesné, strašlivé, nepředstavitelné hrůze toho, co se dělo v bohatém a krásném kraji v okolí zasněných věžiček Oxfordu v době, kdy ho ona měla na starosti.
Předsedkyně rady se toho prý hodně naučila
Když se Simons následně objevila v pořadu BBC „Newsnight", potýkala se tam s podrobnými zkoumavými otázkami Emily Maitlis z BBC. Simons znovu zopakovala, že selhání systému velice lituje, ale hned přispěchala s uklidňujícím sdělením, že se se svými kolegy z rady hrabství Oxfordshire od té doby „hodně naučili“. Když se Maitlis zeptala, zda si Simons myslí, že by měla odstoupit, tak jí Simons odpověděla: „Položila jsem si několik velmi těžkých otázek, ale neplánuji odstoupit, protože jsem odhodlaná udělat vše, co je v našich silách, abychom toto zlo vymýtili“. Když se jí Maitlis zeptala, zda by odstoupila, kdyby si to oběti nebo jejich rodiny přáli, tak se Simons vytasila s jednou z těch překrásných politických obezliček, které však vůbec neodpovídají na danou otázku. Ale de facto oznámila – důrazněji, než kdyby to byla skutečně řekla – že nemá v nejmenším úmyslu odstoupit, i kdyby ji k tomu vyzvala každá oběť a každá rodina.
Možná měla i jiné důvody, proč chtěla zůstat ve funkci. V době, kdy se rozběhla operace „Bullfinch“, dostávala paní Simons roční plat něco přes 196 tisíc liber, a to bez zahrnutí různých dalších benefitů. Abychom to uvedli do kontextu, průměrná roční mzda ve Velké Británii činí něco přes 27 tisíc liber. Roční mzda předsedy vlády Spojeného království za správu celé země činí necelých 150 tisíc liber. Takže za svou námahu na radě hrabství Oxfordshire paní Simons dostávala výrazně vyšší plat než ministerský předseda a více než šestinásobek průměrné národní mzdy.
Ačkoli v roce 2013 odolala tlaku odstoupit, události se dále vyvíjely. Z přezkumu celého případu vyplynulo, že sociální pracovníci a policisté věděli o zneužívání stovek mladých dívek v hrabství Oxfordshire minimálně od roku 2005, ale že se jim nepodařilo nic vyšetřit a dokonce to ani nezaznamenávali jako zločiny.
V roce 2015 se rada hrabství Oxfordshire (Oxfordshire County Council) rozhodla funkci paní Simons zrušit, výslovně za účelem úspory peněz. Toto rozhodnutí bylo po divokých interních hádkách zrušeno. Simons nakonec sama v roce 2015 z funkce odstoupila poté, co se jí podařilo vyjednat si od rady hrabství Oxfordshire zlatý padák ve výši 259 tisíc liber. Abychom to opět uvedli do kontextu, je to víc než kupní cena průměrného domu ve Velké Británii. Průměrná cena domu ve Spojeném království v následujícím roce po odstoupení Simons činila 220 tisíc liber. Takže to znamená, že průměrnou hypotéku většiny Britů, kterým často trvá celý pracovní život ji splatit, by Simons touto nezaslouženou odměnou splatila za jeden jediný rok.
Většina lidí by předpokládala, že se takový člověk znovu neobjeví na veřejnosti a že si bude někde v soukromí užívat svoji odměnu. Hrabství Oxfordshire však neztratilo paní Simons nadlouho. Organizace s názvem „Poznejte Oxfordshire“, která propaguje cestovní ruch v této oblasti, loni v červenci oznámila, že Joanna Simons se stala novou prezidentkou její správní rady. V tiskové zprávě o jejím jmenování se Simons odvolávala na své zkušenosti ze svého působení v radě hrabství Oxfordshire jako kvalifikaci pro tuto roli. Řekla také, jak se moc těší, že „pomůže propagovat kouzelné hrabství Oxfordshire, kde je radost žít, pracovat, nebo jej navštívit“. Bývalý prezident správní rady pan Graham Upton prohlásil, že paní Simons má „bohaté zkušenosti“.
Mazat hanbu je třeba začít tresty pro ty, co zvěrstva dopustili
Paní Simons je jen jedna osoba, jedna z mnoha ve Velké Británii, která zavírala oči, aby neviděla masové znásilňování mladých dívek ve svém regionu. Tito lidé samozřejmě nejsou ve vězení. Národní tisk se o nich nezmiňuje, a že by je někdo veřejně hnal k zodpovědnosti? Ne, ani to se neděje. Jejich životy nebyly obráceny vzhůru nohama. A nebyli pronásledováni na každém kroku. Namísto toho tito lidé – pokud je Joanna Simons typickým příkladem – dokázali na krátkou dobu sklonit hlavu, vyhandrkovat si zlaté padáky a pak se znovu objevit na výsluní v nějaké jiné výnosné funkci. Pokud má Británie odčinit hanbu své kultury „gangů sexuálních násilníků“, tak by měla začít tím, že změní poměr rizika a zisku pro ty, kdo identifikují tyto obrovské zločiny, a pro ty, kteří tyto zločiny potichu kryjí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
