Na začátek si zahraji na prezidentova advokáta a zkusím vaše závěry z minulého rozhovoru rozstřelit jedním citátem: „Pokud by byl ‚prominentním komunistickým kádrem‘ a ‚hýčkaným rozvědčíkem‘, jak se nám někteří snaží namluvit, vypadala by jeho cesta armádou úplně jinak. Nemusel by o své vyslání ke studiu na vysoké škole doslova bojovat se svými nadřízenými. Jeho tehdejší velitel výsadkové brigády ho totiž ke studiu nedoporučil, protože v něm měl svého nejlepšího velitele průzkumné roty a nechtěl o něj přijít.“
No to se vám povedlo. Vy proti mně nasazujete tvrzení Eduarda Stehlíka někdy z ledna 2023? Tak si to rozeberme, abychom se trochu pobavili. Jednak dotyčný „expert“ nezaznamenal, že Petru Pavlovi v inkriminované době nešlo o studium na vysoké škole, to přece úspěšně absolvoval již v červenci 1983, ale o postgraduální studium. Rozdíl by měl vysokoškolsky vzdělaný člověk znát.
Dále zde je ničím nepodepřené tvrzení, že plukovník Hudský považoval Petra Pavla za svého nejlepšího velitele průzkumné roty. Nevím, kde Stehlík svá tvrzení posbíral, ale v osobních materiálech Petra Pavla to zcela jistě nebylo. Tam máme k dispozici Hudského hodnocení ze srpna 1987, což byl podklad pro Pavlovo povýšení na kapitána. V takových případech se vždy trošičku přidá, ale i zde je uvedeno pouze, že „kvalita jeho práce má vzrůstající tendenci“.
Líbilo se vám, jak Macinka diskutoval na konferenci v Mnichově?Anketa
Pravdou však zůstává, že jako propagandistické klišé v prezidentském klání toto Stehlíkovo podání docela uspělo, protože je přece pronesl prý nejlepší český vojenský historik...
Proto byl přece také najat, aby zamázl existující kritické výhrady Petra Blažka. Tady aspoň máte příklad toho, proč neustále říkám, že absolvent učitelství dějepisu má s historikem málo společného. Historik by zde provedl pramennou kritiku a dospěl by k jednoznačnému názoru, že mezi srpnem 1987 a květnem 1988 došlo v případě Petra Pavla ke značnému výkonnostnímu propadu. A že velitel brigády odmítl podpořit v kariéře nikoli „nejlepšího velitele“, ale tak trochu lajdáka, dokud si svůj problém nevyřeší (francouzští velitelé v takovém případě vůči podřízeným lakonicky poznamenají „demerdez-vous!“). V tom velitele brigády podepřel stranický výbor, jehož snad měl být kapitán Pavel členem, který v posudku uvedl „výsledky v posledním období neodpovídají“.
Vámi citované Stehlíkovo tvrzení tedy nemá sebemenší oporu v primárních pramenech, je to nesmyslná adorace na zakázku, navíc děsivě odfláknutá, neboť snadno zpochybnitelná, byl-li by zájem. Neovládáte-li heuristiku a kritiku, pak můžete být považován za „nejlepšího českého vojenského historika“ jen mezi spřízněnými či málo vzdělanými.
Minule jste vytipoval generála Červáška, náčelníka zpravodajské správy Západního vojenského okruhu v Táboře, jako možného iniciátora vytažení Pavla juniora od útvaru. Přesto by mě více zajímala možná úloha Pavla seniora v této akci…
V zájmu objektivity je třeba hned na začátku uvést, že na konci roku 1987 měl kapitán Petr Pavel mnohé předpoklady na přemístění k vojenské rozvědce. Úspěšný absolvent vysokoškolského studia, úspěšný velitel čety a roty (co by za to mnozí dnešní plukovníci i generálové dali), bez ohledu na, řekněme, laxní přístup k povinnostem na jaře 1988, a hlavně důstojník, ovládající kromě standardní ruštiny také hovorovou němčinu a mající nejvyšší vojenský certifikát angličtiny, nemluvě o pozitivním politickém hodnocení dotyčného (ekvivalent dnešního zapáleného podporovatele Green Dealu).
A nyní k pozici podplukovníka Josefa Pavla, přičemž pro tuto chvíli pomiňme jeho upsání vojenské kontrarozvědce i rozbití dvou manželství během pozdního vysokoškolského studia na Vojenské akademii Antonína Zápotockého. Josef Pavel většinu své vojenské kariéry prožil u radiové rozvědky, přičemž také jeho jazykové nadání bylo nadstandardní, velmi dobře ovládal angličtinu a ruštinu, dobře němčinu. Od podzimu 1983 měl hodnost plukovníka, což byl absolutní vrchol kariéry pro důstojníka stojícího mimo standardní velitelské struktury. Zároveň však šlo o člověka, jehož neskrývané ambice ohledně působení v zahraničí nebyly kvůli odporu nadřízených naplněny, takže je pravděpodobně přesunul na svého syna.
U těchto možných a nenaplněných ambicí bychom se mohli na chvíli zastavit. Odkud tyto údaje čerpáte?
Z vojenského osobního spisu dotyčného, který je k dispozici v Archivu bezpečnostních složek a navíc byl také publikován. Major Josef Pavel dokončil v červenci 1973 své vysokoškolské studium, načež nastoupil na zpravodajskou správu Západního vojenského okruhu v Táboře. Zde byl v červenci 1976 povýšen na podplukovníka a v červenci 1978 jmenován vedoucím starším důstojníkem elektronického průzkumu zpravodajské správy. Tato funkce mu dávala naději na plukovnickou hodnost a budoucí ustanovení do funkce náčelníka oddělení.
Jste pro zrušení poplatků pro ČT a ČRo?Anketa
Počkejte, ale to je v přehozeném gardu u otce a syna jako přes kopírák...
Máte pravdu. Pavel senior žádal o povolení studia v jazykovém kurzu v červenci 1981. Nadřízení mu to však nepovolili kvůli jeho nedostatkům v práci. Pavel junior požádal o totéž v létě 1984, ale velitel jej nechtěl do kurzu pustit kvůli potřebné služební vytíženosti mladého důstojníka. Díky otcově pomoci, o níž přímo hovoří v knize „V první linii“ mu toto studium bylo nakonec povoleno. Naopak převod Pavla otce do oddělení zahraničních styků, o který usiloval na jaře 1987, mu bylo zamítnuto kvůli potřebnému služebnímu vytížení, zatímco snaha Pavla syna o odchod ke zpravodajcům na jaře 1988 byla nadřízeným odmítnuta kvůli jeho velitelským restům.
V každém případě plukovník Josef Pavel, jemuž ona dvě zamítnutí patrně zlikvidovala životní sen, udělal později mnohé, aby jeho syn byl úspěšnější. Do jazykového kurzu se Petr Pavel dostal díky tlaku, který zprostředkoval jeho otec, u zpravodajského kurzu to bylo asi složitější, ale otcova pomoc byla jistě velmi důležitá.
Všechno se to zdá být logické, ale přece jen mi něco nesedí. Že by pouhý plukovník ve funkci staršího důstojníka specialisty měl takovou moc, aby přetlačil veto velitele brigády podepřené usnesením stranického výboru?
V tom máte pravdu, ale věc byla zcela jistě složitější. Minule jsme si řekli, že kariérní zlom u Petra Pavla v červnu 1988 signovalo celkem pět generálů – Červášek, Zachariáš, Mašek, Brož a Vacek. Tři z nich byli zpravodajci, kteří se zcela jistě dokázali rychle shodnout. Dva další, Zachariáš a Vacek, ale byli zkušení velitelé, i když jejich vzájemný vztah nebyl zcela ideální (viz Zachariášova i Vackovy knihy vzpomínek). Je málo pravděpodobné, že by oba bez nějakého vnějšího popudu naprosto odvrhli stanovisko velitele brigády. Takže musíme uvažovat ještě o někom výše postaveném, jehož rozhodnutí muselo následovat jediné, sklapnutí podpatků a řízné „provedu!“ od velitele okruhu i náčelníka generálního štábu. A tady padá v úvahu jedno zajímavé jméno, generál Milán Václavík, jenž byl v červenci 1973 předsedou státní komise při státnicích majora Josefa Pavla. Vezměte si můj „Lexikon ČSLA“ a zapátrejte, co dotyčný dělal v letech 1973 až 1983 a v letech 1985 až 1990.
To mám hned. V prvním období byl náčelníkem štábu Západního vojenského okruhu v Táboře, ve druhém případě pak přímo ministrem národní obrany...
Takže jeho příchod do funkce náčelníka štábu okruhu se v podstatě kryje s příchodem Pavla seniora na zpravodajskou správu okruhu, která náčelníkovi štábu přímo podléhala. Dovolil bych si dokonce uvést hypotézu, že generál Václavík si Pavla otce pro okruh přímo vybral. A téměř deset let mu (se dvěma náčelnickými mezisložkami) velel a přijímal od něho výsledky jeho odborného nasazení. Tedy je málo pravděpodobné, pokud by se plukovník Pavel někdy na jaře 1988 obrátil o podporu nového zařazení svého syna přímo na ministra, že by byl oslyšen.
Máme tady několik zcela jistých prvků. V první řadě schopného důstojníka výsadkových jednotek s nadstandardními jazykovými znalostmi. Takoví jsou pro zpravodajce k nezaplacení a v žádné armádě se jich nenajdou zástupy. Pro generály zpravodajce byl Pavel junior zcela jistě perspektivní kádr a o jeho získání stáli. Ovšem z nějakého důvodu dotyčný ve své činnosti výrazně polevil, možná se už viděl v Praze (mazácký termín „má to na salámu“ občas platil i pro „lampasáky“), takže pokrytí případného odporu velitelské linie ministrem pomocí žádosti dlouholetého podřízeného by nebylo nic překvapivého. Máme tady již tři prvky, které společnými silami byly schopny pohnout oním „pomníkem kovu trvalejším“, jak jsme minule označili odpor ze strany velitele brigády, jejího politického aparátu i stranické organizace. Byl-li k dispozici onen klasický „bůh na stroji“, mohl mít podobu ministra národní obrany generála Milána Václavíka.
Domníváte se tedy, že někdy koncem května 1988, když se Pavel junior dozvěděl o zamítnutí své žádosti velitelem brigády, odjel Pavel senior do Prahy za ministrem, aby zasáhl?
Kdepak, tak jednoduché to určitě nebylo. Celé to muselo být zpunktováno mnohem dříve. Petr Pavel v knize „V první linii“ přímo uvádí, že jeho otec byl velmi rychle informován o všech případných problémech juniora díky kolegům ze zpravodajské správy okruhu, kteří měli prostějovskou brigádu ve své gesci. Takže mohl být velmi brzy upozorněn na skutečnost, že ze syna se najednou stal „salámista“ a velitel brigády je na něho poněkud nabroušen. Pavel senior na vlastní kůži pocítil, jak nebezpečné pro jakoukoli netradiční žádost je skutečnost, když má nadřízený pocit, že žadatel nekoná minimálně na sto procent.
Tlak na rychlé polepšení marnotratného syna možná neuspěl, možná toho bylo na triku mladého důstojníka více, než bylo záhodno. Velitel brigády se prostě někdy na jaře 1988 zatvrdil a svoji nevůli si ošéfoval u politruků i stranické organizace. Ochota přistřihnout mladým a přidrzlým důstojníkům křídla, ta byla mezi vyššími důstojníky přítomna vždy a všude. Takže nelze vyloučit, že již dříve, než v květnu vyrazil Pavel senior na služební cestu do Prahy za svým bývalým šéfem státní komise pro závěrečné zkoušky, který mezitím při stoupání ve funkcích dorazil do křesla ministra národní obrany.
Proč by to však nemohl udělat až někdy na přelomu května a června 1988, když to bylo akutní?
Protože v té době se plukovník Pavel nacházel kdesi v Sovětském svazu na tříměsíčním odborném zpravodajském kurzu. Toto studium mu bylo povoleno všemi nadřízenými velmi rychle během prvních dvou týdnů března 1988. Tady bych rozhodně nechtěl slyšet trávu růst, ale otec a syn, českoslovenští důstojníci, starší dlouholetý člen rozvědky, mladší nadějný kádr výsadkář, snažící se k rozvědce dostat, to rozhodně nebyly osoby nehodné pozornosti sovětské Hlavní správy rozvědky (GRU).
Takže zde můžeme mít další prvek, jenž mohl pomoci se zatvrzelostí jednoho velitele brigády. Chlapci s „chladnou hlavou, horkým srdcem a čistýma rukama“ v sovětských vojenských stejnokrojích, z nichž minimálně jeden působil ve vyšší „poraděnské“ funkci na československém ministerstvu… Ale to bychom se již asi nechávali příliš unést představivostí či paranoiou. Takže toho raději nechme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 0 čtenářů)
Byla pomoc otce pro další vojenskou kariéru Petra Pavla klíčová?
