Pane doktore, ministr zahraničí Petr Macinka „si dovolil“ dohadovat se s polským kolegou Radkem Sikorskim o tom, zda je EU demokratická, či ne. Hádka byla o jmenování Evropské komise, pozici Evropského parlamentu, národním státu apod. Česká opozice však má pocit, že Macinka hádku vůbec začínat neměl. Je snad Brusel něco jako Moskva za minulého režimu?
Podle pana Rakušana, který dokázal vyhnat policejního prezidenta z jeho úřadu ještě dřív, než se on sám stal ministrem vnitra, se opozice dohodla, že se nebude kriticky vyjadřovat k výsledkům voleb, ale bude posuzovat práci vlády. Že bude opozicí tvrdou a neústupnou, a jak se ukazuje zejména u reprezentantů Pirátů, nepůjde se daleko pro ostrá slova a pevnost ve víře ve svou spravedlnost. I opozice nebude opakovat, alespoň prozatím, Pusťte nás na ně!, bude se snažit tak nějak konat.
Podle mnohých vyjadřování pana poslance Zdeňka Hřiba mnozí předpokládají, že tím přispějí k rozkladu vládní koalice a změně vládní politiky. Zřejmě až k pokusu o změnu vlády nebo dokonce politického režimu. Nápady a řeči opozice, zatím jen v televizních představeních, které jsou scénovány jako diskuse, jsou dosud vládními stranami naopak považovány za tmel vládně-koaliční soudržnosti. A i když jde o spolupráci někdy až bizarních, mimoparlamentních, nátlakových skupin, podporovaných z politického zákulisí, vypadá to, že hlavní scéna je definována jinak, než si asertivní arivisté představují.
Spoléhání na individuální, někdy tragikomické, zběsilé útoky na jednotlivce, kteří se zdají být zranitelní, je zřejmě strategií a taktikou odněkud dovezenou. Často je to tak průhledné, že bychom mohli předpokládat, že lze hledat jejich rafinované dodavatele někde v blízkém a vzdáleném východoevropském zahraničí. To, že se částečně nepovedl „projekt Turek“, muselo to být nahrazeno „akcí Macinka“. Ale jako každá kvapná práce, která je málo platná, se ve skutečnosti těmto dovozcům podařilo uvést do české kotliny novou osobnost, kterou, jak je u zavedených loutkovodičů zvykem, pomohli úspěšně uvést na mezinárodní scénu.
Dokonce přehlédli, že bezpečnostní setkání v Mnichově má několik až folklorních souvislostí, a spolehli se na německou režii a německé peníze do tohoto podniku vložené. Proto se u nás příliš mnoho nemluví, kdo z těch světových osobností, a často neosobností, se na tomto setkání chtěl ukázat ve své chřadnoucí politické velikosti.
Mnozí z mnichovského seznamu možná jsou i na seznamech jiných, což v „době seznamové“ nemusí prospět přepokládanému dosažení cílů. Dokonce i panel, o kterém se mluvilo kvůli účasti Hillary Clintonové jako o významném, byl právě díky její politické a občanské pověsti předem odsouzený k nezdaru. A pokud si někdo myslel, že Radek Sikorski může říci něco neočekávaného, pak se nezmýlil jen okrajově, protože polský partner pana MZV Macinky na sebe prozradil, kde a jak studoval. Přiznal se k známosti s Rogerem Scurtonem, známým nejen v Praze, ale i na Slovensku a v Budapešti. A vysvětlil také nám vědoucím, že moc rád nediskutuje, ale raději poučuje. Dokonce i o tom, o čem není zřejmě dobře informován, když se vydal na tenký led politologické komparace Českého národního a Evropského parlamentu.
Mgr. Petr Macinka
Možná je fascinující, jak se ti „správní“ a „prozápadní“ radují z toho, že to „Macinkovi někdo natřel“ v jejich verzi událostí. Jsou to ti, kteří by raději správu věcí veřejných u nás předali Bruselu, aby to nekazili „blbí Češi“, kteří volí například Macinku?
Dvě věci jsou v české politice vždy a za každých okolností viditelné. Podle TGM dvě vesnice, Kocourkov a Hulvátov. Vídeňští to říkali ještě brutálněji. A když se Vídeň změnila v Brusel, stále je to stejný komplex méněcennosti. Součást petrifikované, zkamenělé podoby národního charakteru.
V Schneidrově sbírce židovských vtipů a anekdot jsou stovky příkladů těchto středoevropských modelů chování. Jan Neruda zase vzpomínal Buška z Velhartic, který varoval krále Karla, že vládne zemi, kde „buď svatý rád, když není bit“.
Snad je to dáno i velkou tradicí náboženských konfliktů, opakujících se exilů a emigrací, aristokratickou nabubřelostí „cizáků“ a ponížeností těch, kterým básník přisoudil úděl raba – bič a s rolničkami jho. Převedeno na úroveň politickou, říkáme tomu módně rozdělování společnosti. Sociologické studie koloniálních společností ještě ve dvacátém století popisovaly třídu kompradorů a koloniálního panstva a touhu být jedněmi a vyrovnat se druhým.
Obsedantní soustředěnost na pana Macinku, jehož CV donedávna skoro nikdo neznal, natož aby se zajímal o jeho názory, má svůj zrcadlový obraz v Petru Pavlovi na bruslích, na snowboardu, střílejícího z malorážky, projíždějícího se na motocyklu a panáčkujícího v posledních dnech při nejrůznějších příležitostech. Přišla koláž z Vídně – Vot, geroj! Před několika lety ho ještě nikdo neznal a budoucí prezident si musel dělat popularitu u starosty v Řeporyjích.
Jak se z historického hlediska díváte na ten pocit, který šířili po revoluci třeba příznivci K. Schwarzenberga a obecně politici lidovců, TOP 09 nebo nyní STANu a Pirátů? Že zaostalí Češi jen držkují na Němce a jiné Evropany a na Západě vědí věci lépe než „čeští zápecníci“?
Líbilo se vám, jak Macinka diskutoval na konferenci v Mnichově?Anketa
Samohana je oblíbený sport v Čechách, nebo snad lépe řečeno, je to produkt městské, buržoazní kultury, zejména v dnešním věku heterostereotypů a autostereotypů. Vlastně fixovaných postojů nebo předsudků, se kterými zápasí národy nejen v Evropě, ale i ve všech koutech světa. Pracoval jsem dva roky v Soulu a mohu potvrdit, že moji studenti trpěli stejným „držkováním“ vůči Japoncům, a to dokonce i v těch případech, kdy mně rozdíly mezi japonskou, čínskou a korejskou kulturou splývaly.
Je to jenom sociální nedostatečnost, která ale mizí v okamžicích vzájemného poznávání motivovaným touhou po poznání a Komenského všenápravě. Nebo jednodušeji, podle Karla Havlíčka – Kdo si myslí, že se učí, bude vlasti chlouba, kdo si myslí, že vše umí, začíná být trouba. A platí to i ve světě wikipedií, umělé inteligence i ne-inteligence a vševědoucích telefonů.
Psali jsme:
Čeští opozičníci Macinku strhali, ale zase zabodoval v USA, když usadil Hillary Clintonovou. Zabodoval mezi příznivci Trumpa, samozřejmě. Je zajímavé, že to tady opozice – prý proamerická – příliš nevítá?
Nezapomínejme, že všichni přijali za své tvrzení osob z Pražského hradu a bezprostředního okolí pana prezidenta, že to ještě musíme s tím podivným Trumpem vydržet a potom nastanou zlaté časy všech vševědoucích.
Jednou z největších neřestí současného veřejného diskurzu je představa, že politiku států a zejména velmocí lze personifikovat. Existence Ruské federace s Vladimírem Putinem, který v posledních čtyřech letech už pětkrát umíral, a to dokonce i bez dálkové diagnózy zelené paní ex-ministryně Džamily Stehlíkové. Donald Trump je bez uzardění zmiňován v českých médiích i v různých intimních diskusích jako dement, v lepším případě jako muž nečekaných rozhodnutí. A to aniž si někdo dal práci a analyzoval jeho jazykové prostředky, zvláštní druh humoru, kterým leká své politické partnery, a strukturu jeho prezentování a řazení politických otázek. Ale i čeští prezidenti jsou podobné symboly konkrétní politiky, její charakteristické úrovně z hlediska politické filozofie, politické ekonomiky a státovědy atd. To se to pak snadno nadává a pomlouvá, když se nikdo nezabývá tím, co opričnině opozičníků (abychom nepoužívali slovník jedné ex-ministryně) slina na jazyk přinese.
Na Mnichovské bezpečnostní konferenci, kde se tyto výměny mezi Macinkou a jeho oponenty konaly, vystoupil i americký ministr zahraničí Rubio.
To byl opravdu pozoruhodný projev. Pozoruhodnější tím, co pan ministr neřekl, než tím, co této nesourodé sešlosti navyprávěl. Podle nesouvislých zpravodajství, které máme dnes k dispozici, nevíme, kdo tam vedl řeči a jak se všichni přítomní brali vážně. Podle prvních kusých informací by si někdo mohl myslet, že se tam vzýval „duch mnichovanství“, někdo jiný, že šlo o předvádění válečnické orientace německého kancléře, mohl by se také rozpomenout, že když se v diplomacii řekne snad, znamená to ne. A podle této rovnice snad znamená ne.
Páně Macinkovo jednání s indickým a čínským přihlížitelem bylo jistě spíše představením nového českého MZV, ale to neznamená, že bylo bezvýznamné. Sice se nedá z pohledu ekonomické diplomacie navazovat na léta minulá, kdy zejména v Indii mělo Baťovo Československo dobrou pověst ještě před vyhlášení nezávislosti, ale snad by se kdysi dobré jméno mohlo v obou zemích alespoň připomenout. Pokud se panu Macinkovi podařilo sdělit při setkání s čínským partnerem třeba jen to, že zahraniční politiku ČR nedělají pánové Vystrčil a Hřib, kteří jsou tak vrostlí do čínského Tchaj-wanu, mohlo by to dynamice změn v Černínském paláci prospět.
Byl vám sympatičtější „držkující“ ministr Macinka, nebo jeho předchůdce Lipavský? Ten byl vždy konformní.
Na hodnocení pana Macinky a jeho příspěvku k zahraniční politice Babišovy vlády bychom mohli ještě počkat. Pana Lipavského a jeho typický slovník z anglosaského prostředí známe a víme k čemu to vedlo.
Dokonce i míru přizpůsobivosti bychom měli vážit po určité době, která je proměnlivá a pro funkci MZV kdekoliv v Evropě náročná jen z hlediska jejího sledování a pozorování, natož pak jejího ovlivňování z hlediska zájmů ČR. Navíc pan Lipavský vykonával svou funkci sám sobě na úkor a jeho konformismus mu bude jistě užitečný tam, kam se podle našeho názoru zase vrátí. A pan Macinka se teprve bude muset, jak říkal klasik, „historicky znemožnit“.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 6 čtenářů)
Udělal Petr Macinka dobře, když v Mnichově vstoupil do veřejného sporu s některými politiky?
