Martin Koller: Turecko je pro nás větším nebezpečím než Islámský stát. Teroristům zbořit dům a vyhnat rodinu. Konvička mi přiznal, že udělal blbost, ale...

Sestřelené ruské letadlo, ať už v Turecku nebo v Sýrii, opět rozčeřilo vody na Blízkém východě. Někteří dokonce tvrdí, že zcela náhodou se to stalo v době, kdy se rýsovala mezinárodní koalice Francie, některých dalších západních zemí a Ruska, a rozhodně to nepovažují za náhodu. Jak se celá situace jeví vám a jaké další konsekvence očekáváte? Nemyslíme tím jalové úvahy o třetí světové válce, ale spíše délku doby, o kterou tento incident prodlouží řešení situace v Sýrii.

Pokud je pravdivá informace západních leteckých odborníků, že ruské letadlo se pohybovalo nad tureckým územím po dobu 17 sekund (předpokládám nejpravděpodobnější podzvukovou rychlost kolem 800 km/h), proletělo trať přibližně 4 km. To je málo i z hlediska údajných deseti rádiových varování. Za 17 sekund by nebylo možné je ani řádně zopakovat a kontrolovat účinek. Rádiová varování byla navíc směrovaná na frekvenci základny v Latakii, odkud ruské letectvo operuje, takže v případě jejího zachycení by muselo dojít k následnému předání dispečerem pilotovi letounu. Samozřejmě až na základě rozhodnutí velitele. To se nedalo za 17 sekund stihnout. Západní zdroje uvádějí, že frekvence pro spojení si k vyloučení možnosti střetu předalo americké a ruské, pravděpodobně i francouzské letectvo, turecké uváděno není. Turecko operuje tím, že ruský letoun (základnu) varovalo již ve vzdálenosti cca 35 km od hranic, což odpovídá zhruba třem minutám letu k hranici. Určitou otázkou je, zda má Turecko co nařizovat ruskému letounu nad syrským územím, zvláště když vzájemná spolupráce neexistuje? Ruské velení mohlo turecké volání či výzvy zpočátku vyhodnotit jako teroristický nebo turecký pokus o rádiové klamání s cílem zastavení útoku na teroristy. Každopádně vznikla velká časová prodleva z hlediska včasného varování pilota. Ruská strana tvrdí, že letoun do tureckého území nevnikl, a přeživší operátor ze dvoučlenné posádky to potvrzuje a uvádí, že žádné varování se nekonalo. Kromě rádiového existuje ještě varování obvykle stíhacím letounem, který proniknuvší letoun předletí a mává křídly, čímž upozorňuje, že letoun porušil cizí území a má je opustit nebo následovat domácí vojenský letoun a přistát na jeho letišti. Poslední možností je varovná střelba. Tuto variantu turecké letouny evidentně nevyužily, neměly na ni čas.

Pokud by byl pravdivý obrázek s konturou hranic Turecka a trasami letu zúčastněných letadel, předváděný Tureckem a vysílaný ČT, musel by se ruský letoun pohybovat nad tureckým územím asi minutu na dráze kolem 12 km. Vyplývá to ze srovnání s vojenskou mapou Turecka a Sýrie. Obrázek je tedy v rozporu s jinými informacemi. Přesto z něj vyplývá jeden logický fakt. Turecké stíhačky zcela jistě překročily při útoku na ruský letoun syrské hranice. Totéž a ještě více platí v případě 4 km a 17 sekund. Pohyb tureckých vojenských letadel nad územím cizího státu, kde nemají co dělat, nikomu z reprezentantů NATO nevadí a ani jej nekomentoval. Jenže situace mohla být i taková, že ruské letadlo pohybující se buď nad tureckým, nebo syrským územím sestřelilo turecké letadlo pohybující se nad syrským územím. Nelze se divit, protože turecké letectvo se nad pohraničními oblastmi Sýrie stejně jako Iráku, ale rovněž Řecka (stát NATO), především jeho ostrovů, pohybuje běžně. A nikdo v NATO nepovykuje nad tureckou arogancí a nevolá po sestřelení tureckých letounů kvůli obraně území z důvodu územní integrity příslušných států. Vidíme tedy opět účelově jednostranný přístup reprezentace NATO, které chválí Turecko za ochranu vlastního území, ale zcela přehlíží, že totéž Turecko opakovaně narušuje cizí území a mezinárodní právo. Že i turecká armáda opakovaně operovala na syrském území, rovněž není žádná novinka.

Pokud ruské letadlo opravdu na krátkou dobu vniklo do tureckého vzdušného prostoru, šlo s velkou pravděpodobností o náhodu. Rozhodně nešlo o útok či ohrožení turecké bezpečnosti. Na to jedno letadlo, které již odhodilo podvěšenou munici, opravdu nestačí. Ostatně i vyjádření evropských i našich politiků včetně známých opor islamizace Evropy jsou velmi rozpačitá, protože Turecko svoji aroganci a podporu islámskému terorismu v tomto případě přehnalo. V praxi vytvořilo situaci, že v případě adekvátní ruské odvety by se muselo NATO rozhodnout, zda půjde do jaderné války kvůli státu podporujícímu islámský terorismus, proti němuž EU i NATO údajně bojují. Jde o druhý zaznamenaný případ překročení turecké hranice ruským letounem a ruské velení zcela určitě nařídilo svým pilotům, aby tureckou hranici nepřelétali. Ruský letoun byl tureckými stíhačkami s velkou pravděpodobností zákeřně napaden, aniž posádka cokoli tušila. Jinak by muselo jít o sebevrahy. Postarší stíhací bombardér by na turecké stíhačky v boji nestačil. Avšak v případě útoků amerického letectva proti ISIL jsou teroristé varováni 45 minut před zahájením útoku, údajně z humanitárních důvodů. Smysl a účinek takových útoků je, slušně řečeno, diskutabilní, ne-li komediální. Ruské letadlo bylo „varováno“ tak, aby nemělo čas ani reagovat. Stalo se tak v rámci ruského boje proti islámským teroristům v Sýrii, který slovně podporuje vedení EU i USA, prakticky především Francie. Vražda ruského pilota islámskými teroristy podporovanými z Turecka za výkřiků Alláhu Akbar je válečný zločin, za nějž Turecko nese plnou zodpovědnost.

Zde je třeba zdůraznit, že islámský vahábistický a saláfistický terorismus, který je politickou doktrínou Saúdské Arábie, spojence USA, nereprezentuje v tamním regionu pouze samozvaný teroristický islámský stát, ale rovněž řada dalších teroristických organizací od Al Kajdy, přes an-Nusrá až po Palestinský džihád vraždící izraelské civilisty noži a auty. Další podobné islámské organizace brutálně řádí především jižněji v Africe, aktuálně v Mali, ale rovněž v Libyi, Egyptě i jinde.

Představa, že islámský terorismus a nebezpečí pro evropskou civilizaci reprezentuje pouze Islámský stát v Levantě (ISIL) a má se bojovat pouze proti němu, je tedy naprostý účelový nesmysl. Přesto se nám to snaží mnozí evropští a domácí politici, odborníci a aktivisté tvrdit, a to ve vztahu k masové vlně ilegálních imigrantů označovaných účelově nepravdivě za uprchlíky. Podle nich bychom měli bojovat pouze a výhradně proti ISIL. Jiné teroristy, prosazující veřejně či tajně džihád a právo šaría opírající se o agresivní formy saláfistického a vahábistického islámu ať již sunnitského (Saúdská Arábie, Turecko, Irák) nebo šíitského (Írán), velkoryse přehlížet, ne-li podporovat. Saláfismus a vahábismus, což je učení nepřátelské ke všem ostatním vírám a de facto i rasám, vyzývající k různým formám teroru v souladu s Koránem a jeho povinností džihádu a šaríe, vyznává pravděpodobně více než 100 milionů muslimů, především Arabů v severní Africe, na Blízkém a Středním východě a v Evropě. Proto nejde o jakousi nepočetnou partu extremistů mimo Evropu v záplavě mírumilovných ilegálních imigrantů. Kdyby každý, kdo chce pohodlně žít na cizí účet a šířit prorokovo (Mohamed) učení formou džihádu, měl být označován za uprchlíka, mohl se kdokoli nastěhovat například do domu pana Babiše, případně jiného českého politika či bohatého šéfa neziskovky a vyhnat jeho rodinu. A přitom vykřikovat, že je přátelský muslimský uprchlík a má právo na lepší život a zároveň podporu a ochranu před xenofoby a rasisty ze strany neziskových organizací a některých českých ministrů veřejně podporujících islamizaci.

Turecko má z hlediska vztahu k Evropě zvláštní pozici jako pokračovatel islámské osmanské říše. Z hlediska historického vývoje, etnika a náboženství to není evropská země. Především to byl dlouhodobý nepřítel okolních zemí, provádějící brutální islamizaci a zotročování Afričanů, křesťanských Arabů, Peršanů, Židů a Evropanů. Naštěstí a s velkými oběťmi se po staletích osvobozeneckých válek podařilo Turky vyhnat a zbavit se jejich okupace, především s pomocí ruské armády z většiny území Balkánu v 19. a na počátku 20. století. V uvedeném období bylo v rámci tří genocid vyvražděno podle vojenských odborníků kolem 1 400 000 Arménů, dále neupřesněný počet Srbů, Chorvatů, Černohorců, Bulharů, Řeků, Židů a Kurdů. Turecko dále zabránilo po první světové válce vzniku samostatných států Arménie a Kurdistánu, které garantovaly mezinárodní dohody, a vyhnalo ze svého území téměř všechny křesťany a neturecké muslimy. Především po druhé světové válce probíhala genocida Kurdů v Turecku a Iráku tureckou armádou pod záminkou boje proti terorismu. Kurdové žijící v Turecku se nesměli nazývat Kurdové, ale Horští Turci. Turecko se prakticky s tichou podporou USA a EU stalo jednonárodnostním turkmenským státem zcela popírajícím v Evropě prosazovanou ideologii multikulturalismu. V posledních dekádách se stále více islamizuje a odklání od sekulárního odkazu Mustafy Kemala, který se snažil ze zaostalé země hrubých a agresivních kočovníků udělat civilizovaný stát podle evropského vzoru. V roce 1996 byl Enveru Pašovi, hlavnímu pachateli odpovědnému za největší genocidu Arménů (kolem 800 000 mrtvých), v roce 1915 postaven pomník. Uvedenému vývoji napomáhá postupné odstranění vedoucí role armády jako garanta sekulárního vývoje země. Turecko tedy nesměřuje do Evropy, ale spíše k Saúdské Arábii.

Turecko je rovněž zvláštním členem NATO. Především z hlediska polohy logicky nemá co dělat v rámci aliance, jež měla chránit západní Evropu před Sovětským svazem. Ani dnes nelze předpokládat ruský útok na Evropu přes Turecko. V řadě případů se Turecko odmítlo podílet na akcích států NATO, například v době války proti Iráku. Dále lze připomenout, že vojensky napadlo Řecko v době kyperské krize. Z toho vyplývá, že Turecko nebylo a není pro evropské státy NATO přínosem, naopak spíše vytváří bezpečnostní rizika, především současnou podporou islámského terorismu. V podstatě je pouze účelovým spojencem USA pro válku s Ruskem, potažmo Evropou (stejně jako stát islámských teroristů a narkomafiánů v Kosovu), což je aktuálně opět bezpečnostní riziko pro Evropu.

Ani vedení EU a USA se už nesnaží popírat, že Turecko podporuje ISIL a jiné teroristické organizace zbraněmi a financemi ve válce proti Sýrii a Iráku. Šéf turecké rozvědky nedávno navrhl, aby Turecko ISIL oficiálně uznalo jako stát. Expanzivní politice Turecka napomáhají jako pátá kolona menšiny Turkmenů v Iráku a Sýrii. Turkmeni spolupracovali s tureckou armádou rovněž při jejích opakovaných útocích proti Kurdům na území Iráku. Cílem je získání zdrojů ropy v iráckém Erbílu a Mosulu a rovněž dobytí Sýrie s jejími ropnými zdroji.

Turecko a Saúdská Arábie rovněž stály za vyvoláním občanské války v Sýrii. Jejím výsledkem jsou miliony uprchlíků, které Saúdská Arábie odmítá a Turecko využívá spolu s dalšími muslimskými ilegálními migranty k šíření islámu do Evropy, a ještě za to požaduje miliardovou podporu z EU. Turecké tajné služby pracují ve všech evropských zemích. Jako agenty využívají často Kurdy, které se jim podařilo přinutit ke spolupráci. Jejich úkolem jsou nejen klasická špionáž a boj proti Kurdům a Arménům žijícím v Evropě, ale především podpora přistěhovalých muslimů a propagace islámu. Turecko a Saúdská Arábie dodávají teroristům zbraně, především protitankové řízené střely TOW amerického původu, čímž dlouhodobě porušují mezinárodní dohody o obchodu s vojenským materiálem. Nikomu to nevadí. Americká politická reprezentace, která jinak dodržování uvedených dohod přísně kontroluje, v tomto případě zarytě mlčí. Turkmenští a další islámští teroristé bojující za turecké zájmy jsou účelově označováni jako takzvaná umírněná opozice.

Přes Turecko plynou konvoje cisteren s kradenou iráckou a syrskou ropou a dalším materiálem v ceně milionů dolarů denně. Ruský útok na tyto cisterny znamená podle západních odborníků ztrátu kolem 1,5 milionu dolarů denně pro ISIL a samozřejmě i pro Turecko, které vlastní zdroje ropy téměř postrádá. Sestřelení ruského letounu tureckými stíhačkami americké výroby lze považovat za odvetu za tyto útoky a akt přímé vojenské podpory ISIL a jiných islámských teroristických organizací. Sestřelení ruského letounu nasazeného v boji proti islámskému terorismu lze hodnotit jako arogantní, pravděpodobně předem připravenou vojenskou provokaci Turecka, které se spoléhá na ochranu ze strany USA a NATO bez ohledu na to, co udělá, a že může vyvolat konflikt Ruska a NATO, jenž by dopadl především na Evropu. Opačný výklad na téma ruské provokace je nesmyslný, možno říci diletantský a z hlediska poměru sil logicky vyloučený. Turecko má ve výzbroji 54 letounů F-16, 32 F-18 a probíhá akvizice 22 JAS-39 Gripen, které kupodivu nepoužívá v boji proti teroristům ohrožujícím jeho spojence. Proti ruským silám v Sýrii, jež jsou tvořeny většinou 20 staršími stíhacími bombardéry Su-24 a 12 bitevními letouny Su-25, dále šesti moderními stíhacími bombardéry Su-34 a pouze čtyřmi stíhačkami Su-30, má Turecko nesrovnatelnou převahu. Při pohledu na výše uvedená fakta se nelze vyhnout názoru, že islamizující se extrémně nacionalistické Turecko představuje z dlouhodobého hlediska pro Evropu a evropské obyvatelstvo větší ohrožení než ISIL, který se může pod vojenským tlakem Ruska, Francie, vojáků prezidenta Asada a Kurdů rozplynout (a následně zformovat s podporou Saúdské Arábie v jiné zemi).

V Evropském parlamentu sdělil Jean-Claude Juncker, že Schengen je doslova v kómatu. Angela Merkelová mezitím jasně řekla, že buď budou přijaty kvóty na uprchlíky, nebo nebude žádný Schengen. Jan Zahradil na to konto poznamenal, že velká většina Evropanů by v případě této volby volila konec Schengenu, aby se zabránilo povinným kvótám. Jak to podle vás dopadne?

Schengen je pouze drahá teorie na papíře stejně jako evropská agentura pro ochranu hranic FRONTEX. Zanedbání obrany EU bylo s velkou pravděpodobností úmyslné s výmluvami na náklady a cílem vytvoření prostoru pro současnou masovou migraci. I v případě selhání ozbrojených složek EU mělo zasáhnout NATO jako mobilní a ozbrojená síla tvořená z poloviny státy EU. Rozhodné odmítnutí nasazení sil NATO v době největšího ohrožení Evropy od konce druhé světové války je jen dokladem záměrné a vědomé podpory masové muslimské ilegální imigrace do Evropy. Pokračující neochotu k zásahu ze strany NATO ovládaného z USA lze považovat za důkaz. Zároveň bylo ekonomicky likvidováno Řecko, které dlouhodobě plnilo povinnost ochrany pozemní hranice na jihu Evropy. Základní povinností politiků EU je ochrana životů, zdraví a majetku svých voličů. Tuto povinnost zcela evidentně a vědomě neplní z hlediska jak podpory masové islámské imigrace, tak utajené snahy o podepsání transatlantické smlouvy TTIP nevýhodné, možná z hlediska potravin doslova nebezpečné pro převážnou většinu evropských obyvatel. Zde vyvstává naprosto reálná otázka smysluplnosti členství naší republiky v EU, která je pravděpodobně nereformovatelná. Další setrvání prosazují především politici, kteří mají z práce v EU zisk nebo se na práci v Bruselu již těší.

Když už jsme u Schengenu, koncem minulého týdne obíhaly evropskými médii dramatické zprávy o návrzích na zúžení či ještě větší zúžení schengenského prostoru. V jednom z těchto návrhů jsme byli my hraniční zemí Schengenu, ve druhém z těchto návrhů jsme byli zcela mimo Schengen. Ať tak nebo tak, tyto pracovní materiály, které někdo nechal kolovat evropskými médii, předpokládaly, že vlastními silami zajistíme ostrahu přinejmenším části naší hranice. Zeptám se vás jako bývalého vojáka, kolik by to stálo a v jakém časovém horizontu bychom toho byli schopni dosáhnout, abychom měli hranici, nikoli cedník?

Je v podstatě lhostejné, zda budeme či nebudeme v nějakém širším nebo užším, ale nefungujícím Schengenu. Žádný stát není schopen hlídat a chránit celý obvod svých hranic. Islámská invaze ovšem směřuje pouze po jedné základní trase a několika paralelních vedlejších. Všechny by bylo možné spolu se Slovenskem a Maďarskem uzavřít na maďarských, případně slovinských hranicích. Je to jen otázka vůle politiků a plnění úkolů ozbrojenými složkami v souladu s platnými zákony a služební přísahou. To znamená v případě nutnosti odrazit invazi i násilím. Pokud k tomu nedojde, přijde do Evropy v brzké době polovina obyvatel Asie a Afriky, aby si zde vybrali, co jim doma chybí, jak správně uvedl pan Robejšek. Ilegální imigranty porušující zákon je třeba nepřijímat a posílat mimo naše území do Německa, jehož kancléřka a další politici si je pozvali. U těch, kteří pronikli, zajistit deportaci, protože porušili platné zákony. Neintegrovat je bez reálné potřeby a schopnosti bezproblémového začlenění do evropského obyvatelstva a podpisu dokumentů o aktivním boji proti saláfismu, vahábismu, džihádu, právu šaría a islamizaci etnických Evropanů. Reprezentanti Německa je pozvali do Německa, nikoli do naší republiky, Slovenska, Polska, Maďarska, Řecka, Srbska, Itálie a dalších zemí. Proto nemá Německo jakékoli právo svoje pozvané hosty strkat pomocí kvót komukoli jinému, zvláště když tam tito hosté nechtějí. Zde je třeba se postavit jednoznačně proti německému diktátu podporovanému z Bruselu v otázce dovážení jakýchsi dalších muslimů z Turecka.

K ochraně hranic je možné využívat především policii a tu z uvedeného hlediska patřičně posílit a financovat. Z hlediska kompetenčního zákona podléhají bezpečnostní problémy, především kriminalita, což je případ všech islámských ilegálních imigrantů, od hranic dovnitř státu Ministerstvu vnitra, nikoli Ministerstvu obrany, které se snaží vytvářet zdání takové povinnosti a takto získávat další peníze. Policii může v případě potřeby posilovat armáda včetně aktivní zálohy. Další posilu mohou tvořit branné a občanské organizace. Lze jen doporučit vytvoření jednotek ozbrojené ochrany hranic a strategicky důležitých objektů. Byly by to smysluplně investované peníze do vlastních občanů. Máme reálně kolem 800 000 nezaměstnaných.

V té souvislosti se nelze nezeptat na aktivitu jedné organizace, která hlásá, že českou hranici ubrání třeba i vlastními silami. Bavíme se o Československých vojácích v záloze, vedených lékařem, podplukovníkem v záloze Markem Obrtelem. Lidové noviny zveřejnily informaci, kterou částečně potvrdil i sám „velitel“ Obrtel, že dochází k propojování struktur této občanské iniciativy s extremistickou a antisemitskou stranou Národní demokracie, v jejímž čele stojí Adam B. Bartoš, který má za sebou podle mínění mnohých už tolik politických excesů, že spolupráce s ním je nepřijatelná. Co vy soudíte o Československých vojácích v záloze?

Neznám pana Bartoše, nechci ho proto hodnotit, ale obecně je na něj pohlíženo jako na extremistu a antisemitu, a to i řadou mých důvěryhodných známých. On něco takového popírá. Jeho knihy jsem nečetl, ale jejich názvy Obřezaná republika nebo Přednášky o holocaustu nezní moc důvěryhodně. Vyjadřuje se opakovaně agresivněji než pan Konvička, ale přesto není stíhán, což je udivující, možná varující. Kontakt, ne-li veřejná spolupráce čs. vojáků v záloze s ním a s jeho lidmi, kteří logicky prezentují jeho názory, je riskantní a nezodpovědný. Oficiálně deklarovanou spolupráci pana Obrtela jako velitele čs. vojáků v záloze s panem Bartošem lze považovat za chybu, která ohrožuje důvěryhodnost celé organizace čs. vojáků v záloze a vytváří možnost jejího zákazu v souladu s platnými zákony. Lze předpokládat, že ji využijí i média, především ČT, a to nejen proti čs. vojákům v záloze, které již dehonestovala, ale rovněž ve vztahu k akci na Albertově k útokům na prezidenta republiky a všechny, kteří jej podporují. Zároveň lze předpokládat útoky ze strany politiků, kteří se bojí organizovaného, myslícího a ozbrojeného vlasteneckého občana více než islámského teroristy. Pokud jsem správně informován, řada čs. vojáků v záloze s činem pana Obrtela nesouhlasí. Zde je však třeba zdůraznit, že pan Obrtel již není žádný nezkušený puberťák, ale vysokoškolsky vzdělaný člověk se širokou praxí včetně zahraniční, předpokládám, že svéprávný. Nemůže se tedy vymlouvat, že neví, co dělá.

Čs. vojáky v záloze považuji za vlastenecké občany, kteří se rozhodli spojit svoje síly s cílem aktivní práce na odstranění mnoha nešvarů naší společnosti a ochrany vlasti, národa, rodiny a dalších civilizačních hodnot, které jsou podle jejich názoru v EU ohroženy. Jejich problémem jsou evidentně špatné vedení, nejasně stanovené cíle, tendence k jejich likvidaci ze strany státní správy a možnost infiltrace extremisty.

Nelze se nezeptat na případ Martina Konvičky, který byl policejními orgány obviněn za své výroky vůči muslimům. Jakkoli víme, že také nepatříte mezi islamofily, co říci k výrokům o popravách konvertitů, koncentračních táborech či mletí muslimů do masokostní moučky? Hovořme nejen z hlediska trestněprávního, ale i z hlediska politické taktiky. Do jaké míry je podle vás Blok proti islámu v tuto chvíli vlastní vinou vyšachován z politické hry a do jaké míry je, jak jeho představitelé sami naznačují, obětí politické perzekuce svého lídra?

Pokud jsem správně informován, jsou výroky pana Konvičky, za něž je stíhán, staršího data. Měl jsem možnost se s ním jednou setkat. Podle mého názoru je to slušný člověk, který by pravděpodobně nikoho ani neuhodil. Jeho výroky považuji za řečnickou nadsázku, bohužel nepromyšlenou z hlediska možných dopadů. Ptal jsem se ho a sdělil mi, že to byla blbost a samozřejmě něco takového nemyslel vážně, což všichni chápou. V tom posledním se přepočítal ve smyslu známého pořekadla o psu a holi. Za hloupé řeči se už dávno omluvil, vysvětlil je, ale to se přehlíží a nepočítá.

Jeho stíhání je evidentně účelové na politickou objednávku. Jinak by začalo už dávno, bez ohledu na různé výmluvy. Ve hře je do určité míry i otázka svobody slova a demokratického práva na veřejný nesouhlas s oficiálními ideologiemi EU. Jinak je na místě další otázka, zda nežijeme v politickém systému, kde existuje pouze jeden shora nařízený názor, který nesmí nikdo kritizovat, a pokud kritizuje, je beztrestně urážen a napadán, případně pronásledován státní správou? Cílem je nejen pan Konvička, ale zároveň likvidace organizace Blok proti islámu, jež má stále rostoucí podporu vlasteneckých občanů, a nepřímo i útok na prezidenta republiky. Zároveň jde o pokus zastrašit občany, kteří nesouhlasí s islamizací Evropy a svojí vlasti. Jen se, občánku, opovaž myslet vlastní hlavou a nesouhlasit s nakomandovanou politikou Bruselu, a zavřou tě jako Konvičku! Přes zoufalou snahu některých politiků, aktivistů, politických neziskovkářů a propagandistické kampaně některých médií vedených ČT se nepodařilo přesvědčit ani 10 % občanů o tom, že by měli dát svoji vlast nevítaným cizincům. Stále více občanů dochází k názoru, že by bylo vhodné odejít z EU i NATO, protože nám nic pozitivního nepřinášejí. Politici a další dostávají logicky strach, že je vlastenečtí občané ve volbách vyženou z jejich postů, a proto někteří hrají komedii a účelově mění názory, zatímco jiní vyhrožují, nadávají do rasistů, extremistů a xenofobů, a pokud by to bylo možné, sáhli by i k násilí. Většinou však postrádají jakékoli smysluplné argumenty na podporu islamizace. Celá záležitost je dokladem úrovně české demokracie, která se vyznačuje výběrovým, místy plošným využíváním či spíše zneužíváním práva, mnohdy bez ohledu na spravedlnost. Po totalitě rakouské, nacistické a komunistické tu máme tu nejhorší, která se pokrytecky ohání svobodou, lidskými právy, multikulturalismem a jinými vznešenými pojmy. Mnozí politici a různí aktivisté prosazují s podporou médií islamizaci Evropy cestou masivního přísunu milionů ilegálních muslimských imigrantů. Nelze vyloučit, že část z nich tvoří extremisté a teroristé, případně se z nich v následném období nestanou. Jde nejen o pohrdání bezpečnostní prevencí, ale rovněž o evidentní etnicko-sociální inženýrství, které bylo typickým projevem německého nacismu. Kdy budou voláni k odpovědnosti oni? Na místě je logická otázka, co je vlastně ten slavný právní stát, v němž žijeme, jestliže se z hlediska veřejné prezentace vlastního názoru neliší od totality a poskytuje větší ochranu cizincům než vlastním občanům.

Pan Konvička udělal nepopiratelně chybu, což mu vynese řadu problémů, ale pravděpodobně i zvýší jeho popularitu mezi vlasteneckými občany, pro něž bude hrdinou a mučedníkem v boji za pravdu, vlast, národ a evropské civilizační hodnoty stejně jako kdysi král Leonidas a jeho 300 Sparťanů, obránci Evropy proti islámu, Jan Hus, naši legionáři za první světové války a odbojáři za druhé. Naší zemi chybějí političtí hrdinové a osobností je za posledních 25 let v politice jako šafránu. Právě vidíme v přímém přenosu, jak nám státní správa jednoho vyrábí.

Policejní manévry v minulých dnech dusily jak Paříž, tak Brusel. Zejména ve druhé jmenované metropoli, nacházející se v zemi i podle serveru politico.eu v rozkladu, je podle pozorovatelů bující hnízdo islámského terorismu a džihádismu. To ostatně přiznává i sám belgický premiér. Čili: s čím tam nastoupit, co dělat, jak hrubý být nejen v Paříži a Bruselu, ale i v dalších evropských metropolích, které mají obdobné problémy?

Boj proti terorismu je mimořádně obtížný. V řadě případů jde pouze o pronásledování pachatelů úspěšného teroristického útoku. V případě sebevražedných útočníků je efektivita policejní akce nízká, neboť není ani koho pronásledovat. Opakuji to stále a budu. Je třeba přitvrdit a učit se od Izraelců, jak na teroristy. Dopadeného teroristu zavřou, pokud ho nezabijí v boji, zbourají jeho dům a rodinu vyženou do zahraničí. V EU i u nás by se zločinec dočkal nadšené péče neziskovkářů a podpory politiků, kteří by měli hájit zájmy svých voličů.

Základnou teroristů ve Francii, Belgii a Británii jsou aglomerace obydlené výhradně muslimy, kteří většinou nepracují, žijí ze sociálních dávek, na něž nikdy nepřispěli, vyznávají saláfismus a vahábismus a rasisticky nenávidí etnické Evropany. Belgie se dostala tak daleko, že doma živí jednoho nepracujícího muslima a posílá do Afriky peníze na bezpracný život jeho početné rodiny. Navíc je stát rozdělen na tři hlavní oblasti podle národností, konkrétně Vlámy, kteří mají blízko k Nizozemsku, Valony, kteří se identifikují s Francií, a multikulturní Brusel. Mimoto existuje malá německá enkláva na východě. A kde jsou největší problémy s teroristy? V multikulturním Bruselu. Tisíce policistů a vojáků mají především psychologický efekt zaměřený na občany. Z praktického hlediska je to již horší. Stačí se podívat, kolik je v Paříži a Bruselu ulic. Do většiny z nich ozbrojenec ani nepáchne, především do těch muslimských. Střeží se hlavně centra a úřady. Tisíce ozbrojenců nedokážou efektivně ani omezit pohyb teroristů. Je to logické, protože vedení EU bojuje s následky, ale zároveň podporuje příčiny bez ohledu na názor vlastních občanů.